Něco o lásce (II)

 Ten, kdo opravdu miluje, snaží se zušlechtit ducha svého i svého milovaného či milované. Chce se s ním/s ní  naučit něčemu novému, povídat si o tom,  přemýšlet a dát tak dohromady svůj pohled na věc i toho druhého a tím oba obohatit.

 Ten, kdo chce prožít život v lásce, musí se pro to vědomě rozhodnout a přijmout zodpovědnost za to, že tu lásku nebude časem zraňovat natolik, že od něj odejde. Láska je totiž energie a spočine jen tam, kde vládne porozumění a něha. A žít v lásce znamená vůli dodržet to, co jsme si slíbili. Nenechat se ovlivňovat nikým jiným, trvat na svém a své myšlení a úsilí  nenechat usnout. 

Někdo řekne, že je to těžké. Má pravdu. Nejdříve nám pomáhá ta zamilovanost, která se dá popsat jako dočasné zhroucení hranic ega ve snaze uniknout před osamělostí. "Jsme jedno tělo, jedna duše", určitě dost otřepaná fráze, ale tak to je. Je to krok zpět - podvědomě jako splynutí dítěte s matkou. Vysněná jednota se ale posléze rozbijí o tvrdou realitu. Dříve nebo později se jako odpověď na každodenní problémy života znovu prosadí individuální vůle. (On chce sex, ona nechce,ona chce jít do kina, on na pivo....). Pokud se ale rozhodnou oba tu lásku sdílet, pak si to v hlavě nastaví tak, že vyhovět tomu druhému a cítit pak jeho vděk a snahu o totéž, to je to, co u nás tu lásku udrží.

 Když ale začne příkladně muž uvažovat pod vlivem kamarádů z hospody, že snažit se o to, aby i moje drahá polovička byla šťastná je vlastně omezování osobní svobody a zabředne do uvažování typu: "manželka je tlustej ošklivej chlap" co se stane? Ona tak bude opravdu vypadat. Bude nešťastná, přestane o sebe dbát, společné aktivity nahradí přejídáním se a bude oplácet stejnou mincí a je tu důvod k rozchodu.

Krásný příběh z knih o Anastasii, volně převyprávím.

Muž sedí v obývacím pokoji u televize s lahváčem, žena se pachtí v kuchyni. Muž sedí a přemýšlí o tom, proč zrovna on má takovou zlou a ošklivou ženu. Vždyť když jsem ji poznal, taková nebyla. Proč se tak změnila? Modlí se k Bohu a Bůh odpovídá:"A co by sis přál?" ON:"Přál bych si bohyni, krásnou a přívětivou". "Máš ji mít, ale musíš pro to něco udělat. Musíš se k té bohyni umět chovat a když se to budeš poctivě učit, já tvou ženu proměním". Muž se zaraduje a jde se podívat na svou ženu. Vejde do kuchyně, mile se usměje a vlídně se zeptá, co by mohl pro svou bohyni udělat. Ona je nejdřív překvapená, pak se také usměje a požádá o malou pomoc. Když muž odejde, zamyslí se žena a podívá se na sebe do zrcadla. Najednou má potřebu upravit si vlasy a výraz jejího obličeje se změní, jakoby rozzáří. Muž se vrací a vidí, že proměna již začala...

A to je celé tajemství. Vše se splní tak, jak si to přejeme, ale nesmíme zapomínat, že je to proces oboustranný. Co dáváme, to se nám vrací. Dáváme-li lásku, vrací se nám láska.

"Nirvány je možné dosáhnout jen trvalým pěstováním skutečné lásky".

Jen málo kdo je schopen vytrvat. Je běžné spíš to, že jakmile odezní zamilovanost, kterou M.Scott Peck definuje jako "Past nastraženou geny na mysl, aby se dala oklamat a vmanévrovat do manželství," začne se hledat jinde s tím, že tohle není zřejmě ten pravý/ta pravá.

Mýtus romantické lásky říká v podstatě, že každému je předem "souzen" jeden partner. Miliony lidí ztrácejí obrovské množství energie a času tím, že se pokoušejí přizpůsobit realitu svých životů tomuto nereálnému mýtu.

K vyváženému manželství a skutečné lásce lze dospět jen tehdy, přijmeme-li nezávislost obou individualit - svou vlastní i toho druhého. Jedině otevřené manželství je zdravé a nemá destruktivní vliv na duchovní růst a rovnováhu obou partnerů.

Vymezení svého "já" překračujeme díky lásce. Podáváme ruku milované osobě, jejíž růst chceme podpořit. Musíme jí být přitahováni, musíme cítit jistý závazek a něco do něj investovat. Předmět naší lásky katektujeme - jeho obraz je psychologicky zabudován do nás samotných. Všechno, co o něm víme a co pro nás znamená, se stalo součástí naší osobnosti, naší identity, moudrosti a životních osudů. To je to rozšíření svého "já". Tolik M.Scott Peck v knize "Nevyšlapanou cestou".

Já sama jsem toho "pravého" také nenašla. Ač jsem se snažila, aby naše rodina byla soudržná a cítili jsme se v ní všichni dobře, asi jsem nedokázala svého manžela přesvědčit, že společný život není jen o zaměstnání, aby se zajistila rodina finančně a pak jako odměnu únik na ryby. Děti jsem vychovávala sama. Manžel za ně zodpovědnost necítil. A moje koníčky? "Ženská se má starat o rodinný krb", konec tečka. Když tedy můj úkol skončil, děti dospěly, vydala jsem se vlastní cestou.

Podruhé jsem už nemusela plodit děti. S novým partnerem jsme si rozuměli v mnoha věcech. Byl milý, obětavý, inteligentní. Byly to krásné dny plné vyprávění, společných vandrech, zpívání při kytarách, diskuze na různá témata. Měli jsme hodně společného, ale i tady nás nakonec převálcovala každodenní realita. Snášet sklerotickou a díky senilitě zlou "tchyni" mě stálo hodně sil. I můj milý musel vstřebat hodně a kompenzoval si to alkoholem, který posléze nad ním zvítězil. Ještě dlouho jsem se snažila najít rovnováhu v našem vztahu, ale nepřítel byl silnější. Naši známí se mi divili, proč to všechno snáším. Nedá se to vysvětlit, asi jsem čekala, že se vrátí to hezké, co nás spojovalo dřív. To bychom ale museli chtít oba a tak jsem to vzdala po třinácti letech. A zase jsem na své cestě sama. Už nevěřím, že tu pravou lásku potkám. Už je pozdě začít znovu. Stáří se nedá oklamat i když jsem teprve na jeho prahu.

 Ale nejsem nešťastná. Potkala jsem nové přátele a kamarády a mám sny, které bych si chtěla splnit. Jen jsem na to sama. Chodím s partou zpívat, což je to, co mám nejraději. Zpívání mě provází celý život a je to můj lék na všechny bolístky. Jsem soběstačná, mám své vnoučky, kterým jsem "pouze" babičkou a nikoli náhradní matkou a své přítelkyně a kamarády.

Jen jedno bych si přála. Aby nová generace měla možnost volby a skutečné svobody a nebyla v rukách nenasytných supů, našich politiků.