Něco o lásce (I).

  Zdá se, že se více lidí obrací k filozofiím východu. Zřejmě ta západní filozofie neuspokojí člověka, který hledá...a hledá proto, že už není v zajetí komunistické ideologie, myšleno u nás v Čechách.

  Trvalo dlouho to, že se nám snažili namluvit, že život je jednoduchý. Je třeba pracovat, množit se, žít v rodině ( rodina je základ státu - hlavní heslo komunistické ideologie)a umřít hloupí. Nebyl by to ale člověk, kdyby nebyl nespokojen. Nespokojen proto, že něco jaksi nehraje. Je tu NĚCO, co se nedá jen tak přejít, je to mimo nás a přece v nás. Projevuje se to třeba jako svědomí. Takový ten ukazatel správnosti našeho jednání. Provedeme něco špatného, nikdo nás u toho nechytí a přesto je nám zle. Člověka trápí svědomí. Naproti tomu, dostaneme se do situace, kdy někoho zachráníme třeba před utonutím a pak přichází jiný POCIT. Jako by nás kdosi hladil po duši. Kdopak to asi může být?

Spojit se se svou duší lze pomocí meditace. Má to jistá pravidla, aby to fungovalo, ale v podstatě to znamená zklidnit se a co je ještě důležitější, zahnat všechny myšlenky. Jaksi odstavit mozek a to není legrace. Mozek si prosazuje svou velmi vehementně. Dokonce jako by výstupy z mozku byly dva. Jeden vědomý a poněkud řízený a druhý podvědomý, který nám předkládá všelijaké problémy a dotírá a dotírá. Pomáhá snad představivost člověka. Například své myšlenky si poněkud zhmotnit a představit si je jako pasažéry na lodi, která odplouvá do daleka. Paulo Coelho v knize Valkýry radí, nechat ty podvědomé myšlenky plynout, dokonce jim věnovat pozornost, že se časem přecejen mozek unaví a pak začít říkat to nové, co nám mozek přihrává. Důležité je být schopen to vůbec sledovat. Proto mají být u toho dva. Je to jako automatická kresba a vůbec všechny takové techniky nám dovolují, jsme-li opravdu trpěliví, slyšet "hlas svého srdce" neboli té Božské částečky v nás obsažených. A nacházet tak odpovědi na otázky, které se objevují. A objevují se, protože člověk hledá sám sebe a hledá právě v sobě. Snaží se své pocity prozkoumat a pochopit. 

Křesťanství je o oficiální víře v Boha, ačkoli jejím hlavním představitelem není Bůh sám, tedy ta obrovská a naprosto nepochopitelná energie a síla, ale  tady je to Ježíš Kristus, boží syn. Komunisti nám zakazovali "věřit", chodit do kostela a všelijakou propagandou nás přiměli odvrátit se. V něčem měli pravdu. Křesťanství slouží dobré věci, ale i té špatné. Dobré v tom, že je spousta lidí, kteří potřebují řád, nějaká pravidla a jak píše M.Scot Peck, potřebují jakéhosi policajta, který je ohlídá. Ke kterému se mohou upínat a modlit. Bohužel, křesťanství sloužilo a slouží k ovládání mas. K udržování lidí v poslušnosti tím, že se jim jednak slibuje po smrti Ráj, pokud jsou vzorní a dost poslušní. Peklo pak v případě, že je tomu naopak. Vlastně se do nich zasévá strach.

V poslední době se ale čím dál více lidí obrací k východním filozofiím. A to je problém, protože to křesťanům poněkud vyráží "zbraň" z ruky. Duše je nesmrtelná a člověk se na svět vrací tak dlouho, dokud jeho duše není dokonalá. Během svých pobytů na Zemi pak musí řešit všelijaké úkoly, aby se jeho duše dostala o krok dál. O stupínek výš. Dokud člověk nepochopí, co je jeho úkolem, v čem se má duše zdokonalit, vrací se znovu a znovu. A aby uspěl, pomáhá mu Stvořitel. Posílá mu učitele, když se zdá, že už pochopil oč běží a vytváří i situace, ve kterých je ona dovednost v hlavní roli. 

Trvalo to dlouho, než jsme se vůbec začali probouzet a mnozí ještě spí. Nechce se jim přijmout to, co jim od mládí vyvraceli a nejsou schopni "vytrhnout" se z materiálního světa. Ale i oni už mockrát zažili, že marnost nad marnost, vše je jen marnost a tedy že to, co si pořídili například za odkloněné miliony, nepřináší ono kýžené trvalé štěstí. Velmi rychle se to okouká a omrzí. Jen v lásce jsou chvilky, kdy se můžeme toho štěstí alespoň dotknout.

A proto nám Bůh dal na pomoc  lásku. Takovou energii, která nás povznáší. Ale protože nepřítel nespí, tahle energie je nám všelijak zkreslována a manipulována tak, abychom se od ní odvrátili. Je zaměňována se sexem a to je to zdrcující. Lidé se zkouší spojit s co největším možným počtem protějšků a proč? Protože hledají. Hledají něco, co už kdysi zažili a zůstalo jim to v podvědomí. Ale co to jenom může být?

I já jsem měla spoustu otázek a problémů, které jsem nechápala a jak se říká, kdo hledá najde i já jsem našla. V knihách o Anastasii od Vladimíra Megreho například. Tam je to nejkompletnější. Ale i v knihách P.Coelha, M.S. Pecka a třeba v knize o Hinduismu. A ku podivu, vše se to všelijak doplňuje a vytváří skutečný obraz. To, o čem je život jako takový. A proto definice lásky podle M.Scota Pecka je, podle mne, správná.

Láska je vůle rozšířit své "já" ve prospěch duchovního růstu svého i cizího.