Nebezpečí největší - selektivní lidská paměť.

Mladí si nemohou pamatovat, co zde bylo a starší a staří si to idealizují. Lidská paměť je ošidná v tom, že to špatné vytěsní a ponechá si jen to pěkné vis.vojna u mužů a porod u žen. Na vojně jsem nebyla, ale rodila jsem třikrát.

  Jen perlička. Můj kluk, se kterým jsem chodila skoro rok a kterého jsem strašně milovala (ale byla to jen zamilovanost, ne láska, to vidím až teď), dostal povolávací rozkaz. Krátce po jeho narukování mi psal, že při nástupu měl na uniformě uvolněný knoflík. Nadřízený mu odřezal všechny knoflíky a on je musel přišít ve stanoveném časovém  úseku. Psal, že měl prsty celé rozpíchané, ale že to stihl. Kupodivu, na tohle nevzpomínal, jen na kamarády a "bejkárny", tedy jen úsměvné historky.

Porod může být různý. Moje děti byly od 3,30-3,65 kg a ač si to nejsem schopna(zaplať Pán Bůh) vybavit, byla to taková bolest, že i myšlenku na to, co jsem prožila jsem zaháněla, když jsem celá zmordovaná už byla na pokoji. Samozřejmě přivést na svět dítě je ta nejušlechtilejší záležitost a děti samotné jsou radostí (a starostí) a ta bolest z paměti přirozenou selektivní schopností paměti zmizela.

Naprosto mě děsí, jak lidé zapomínají nebo vyzdvihují jen to, co bylo za komunistů "v pořádku". Jako že platy byly pravidelně vyplácené, na byt se sice čekalo pár let, ale nakonec byl aspoň nějaký. To negativní se bagatelizuje. "No a co, tak nebyly banány a taky jsme byli živi", že nebyl toaletní papír, v masně se blýskali jen prázdné háky a když jsem nešla stát frontu v úterý nebo ve čtvrtek, vařila jsem bez masa nebo z konzervy. Když jsem se řezníka zeptala, jestli má játra, řekl, že má jen svoje atp. Nejsem typ, který propadá davovému šílení mít to, co je zrovna v módě a proto jsem moc front nestála. Když jsme si mohli pořídit automatickou pračku na půjčku, v roce 83, už byby k dostání jakž takž. Na auto jsme neměli, ačkoli jsme pracovali oba, já i manžel, ale byli jsme jen dělníci, tedy ti, co si byli pouze rovní a nikoliv rovnější. Byt jsme dostali od manželova podniku. Měli jsme už dvě děti a bydleli ve dvou místnostech bez zavedeného vodovodu. Šedesát plen denně jsem prala v pračce s vrtulí a máchala v mrazu u studny, nebo jsem nosila vodu v kýblech do dětské vaničky na dvou židlích a zase ji vynášela ven na kanál. Nechci jitřit ty hrůzy, dnes se sama divím, jak jsem to dokázala zvládnout. Byla jsem ještě mladá. Jen manžel si stěžoval, že se mnou "nic" není, že večer usnu, sotva lehnu a to mám ještě nohu na zemi.

Také si vzpomínám, jak táta bezmocně zuřil, že nemůže řediteli školy, který telefonátem zrušil moje přijetí na ekonomku, ani vynadat, protože ve škole ještě byla moje mladší sestra.(Ta se také na školu nedostala). Ano, takovou moc soudruzi měli. Když se zaměřili na dítě, jehož rodič se provinil proti Straně tím, že nesouhlasil s okupací vojsk Varšavské smlouvy v 68., stačilo zvednout telefon.

Když dnes vidím některé blogy (většinou mladých pisálků) o tom, že studenti v Jihočeském kraji stávkují proti DEMOKRATICKY zvolené soudružce Baborové, že měli jít volit (volební právo je od 18let) a že jen volby jednou za čtyři roky jsou demokratické, sto dní hájení pro zastupitele z KSČM a podobné voloviny(zajímalo by mne, co je vede k tomu, aby to takto hodnotili, zkušenost to očividně být nemůže),může mne klepnout pepka. Děsí mě ta plíživá, leč velmi intenzivní snaha komoušů chopit se opět moci. Zatím jsou to kraje, co bude dál? Prezident?(médii protlačovaný Fišer). Pokud bude pokračovat to souběžné velebení socialismu a poukazování na špatnou vládu, která je podle hesel pravicová, leč špatná a protilidová, bojím se, že KSČ(M) zase bude rozhodovat o životech mých vnuků razítkem, posudky, zákony, které si demokraticky ve sněmovně většinou prohlasuje.

  Já vím, zdá se neuvěřitelné, v dnešní době, kdy jsou supermarkety nacpané zbožím, máme několik desítek televizních kanálů, že by něco nebylo k dostání, ale socialismus nespravedlivý byl. Nejen nespravedlivý. Člověk byl bezmocný. I kdyby si postěžoval právem, buď nebylo kde (kromě lampárny na nádraží), nebo nebylo komu, a bylo-li komu, stížnost se jaksi vytratila, zmizela, nikdo o ničem nevěděl. 

Samozřejmě dnes, kdy opět vládne elita a problém není v nedostatku zboží, ale v nedostatku peněz se to jeví horší, než to je. Dnes už si také nemáte kde stěžovat (například na to, že vám neschválili příplatek na bydlení),už zase není komu, alespoň u nás se zdá odpovědná vedoucí jen esoterickou bytostí, to připomíná to špatné, co lidé vytěsnili z dob komunistů. Ale je to opravdu velmi podobné. Ale situace je nebezpečná právě proto, že lidé zapomněli a média a komunističtí agenti (kteří možná slouží spíše z nevědomosti a snahy, zviditelnit se, zvýšit karmu) je utvrzují, že za nich bylo lépe. Mám husí kůži, když slyším, že menšina se musí podřídit většině a v období mezi volbami, musí držet hubu a krok. A to vše zabalené do frází typu:" Vždyť komunisty si přeje tolik a tolik tisíc voličů, protože si je demokraticky zvolili". To jsme, bohužel, zase před 89. A odkaz maskota Sametové revoluce Václava Havla je v p...