Mládí pryč a ...

  Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál... Co zbývá... co zbývá... Zamyšlení na prahu stáří. Co je to stáří? Někdy s ním přichází moudrost, někdy dorazí samo. Kam jsme dospěli my? K předčasným volbám!

Ačkoliv mě ještě čeká jakýsi, dá se říct, kariérní růst, přesto se cítím jako někdo, kdo někam došel a musí zhodnotit, co dokázal, jak se svým životem naložil, co se naučil a od koho. Kdo se podílel na tvorbě jeho osobnosti, čím a jak a co ho nejspíš ještě čeká. A co mě k tomu přivedlo? Televizní inscenace z dávných dob totality, Nezralé maliny. Krásná studie v podání skvělých herců, ale hlavním hrdinům už bylo sedmdesát před čtyřiceti lety. Hodnota života sice souvisí s tím, co je venku, protože to ho spolu utváří, ale například láska a přátelství, to jde napříč životem každého člověka, bez ohledu na to, kdy žil. Lidská duše se buď zušlechtí a posune dál, nebo jde na svět znovu, než to pochopí správně. Tahle východní filozofie je mi čím dál bližší.

Začnu od konce. Co mě ještě čeká? Tak v nejbližší době mám jít zase do školy. Učit se, učit se, učit se, tohle heslo na nás číhalo na každém rohu za mého mládí. Kupodivu je moudré ač zprofanované. Měla bych dělat řidičák na autobus na "stará kolena" a na ÚP mi pak zprostředkují práci, vozit zaměstnance z ČB na Temelín. Do starobního důchodu mi zbývá ještě pět let, pokud s tím ještě socdemáci nezašíbrujou.

Když jsem se měla rozhodnout, co chci v životě dělat, abych řekla po pravdě, neměla jsem tušení. Jediná moje touha, která mě držela od útlého dětství byla, být zpěvačkou. Tohle bylo to jediné, co jsem si kdy představovala. Jenže tenkrát to nešlo. Nebyla "reality show Super Star" a ani se to nebralo jako zaměstnání, snad kromě operního zpěvu. Bylo to cosi nepatřičného, neslučovalo se to s budováním socialistické vlasti. Myslím, že se komunisti těch umělců trochu báli a věděli proč. Taky si myslím, teď s odstupem, že mi to nebylo souzeno. Mám sice ten dar, absolutní hudební sluch a snad i hlas, ale nešla jsem za tím jako třeba Žalman a nikdo mě "neobjevil". 

Napsala jsem si , vzhledem k tomu, že jsem dosáhla v prospěchu vyznamenání, to když jsem začala v osmičce brát školu vážně, střední školu služeb v Třeboni. Prý se tam naučím šít a jiné dovednosti. Škole se říkalo zkráceně Rodinka. Leč osud můj byl jinačí. Vyučila jsem se čalounicí. Poradil mi to brácha, který se učil na truhláře, že by se mi to mohlo líbit. Paulo Coelho v knížce Rukověť bojobníka světla říká, že co ti chce sdělit tvůj anděl, přečteš si na rtech svého souseda. Nejde o souseda v domě, nejspíš. Ale toho, co zrovna sedí či stojí vedle mě. To je má zkušenost. Vůbec se nedivím, když člověk, kterého sotva znám cosi řekne a mně dojde, že je to odpověď na to, na co zrovna myslím. Na co se svého anděla ptám. Svoje řemeslo jsem si zamilovala, jen už ho teď neuplatním, není kde a podnikat už nechci. Stačilo.

  Jen bych chtěla poznamenat, že něco je asi špatně. Ze všech stran slyším: vysoká nezaměstnanost, budeme snižovat nezaměstnanost, dáme lidem práci... a mě napadá jediná otázka: JAK?! Osobně si myslím, že je to celé nastavené úplně blbě. Jaksi mimo rámec situace. Ten problém je pouze jaksi posunutý a řeší, jak je u nás zvykem, důsledek. Jenže kde je příčina! Podle mě je příčina pokrok. Prostě se lidstvo dostalo tam, kam směřovalo a teď s tím neumí nakládat. Dám příklad. Dříve fungovala ves jako "továrna" na výrobu potravin. Bylo to takové společenství, které fungovalo. A dnes? Máme stroje, které sklidí pole za dopoledne jako nic. Kombajny mají dokonce klimatizaci. O já nevim kolik krav se stará jeden až dva lidé. A to jen proto, že se s nima zachází jako s neživými věcmi. Vesnice jsou vylidněné, ze statků jsou rekreační chalupy pro Pražáky. Je to zjednodušeně řečeno, samozřejmě, ale tak to je. Ta lidská práce byla nahrazena stroji, počítači, kamerovým systémem... Prostě není jí už třeba. Kdo tohle nechápe, je buď zabedněnej nebo se mu to nehodí. A stejné je to ve městech. Proč máme tolik studentů humanitních škol? Proč jsou prázdné továrny a předělávají se na všelijaká muzea, galerie? Má někdo pocit, že se nějakého zboží na našem trhu nedostává? A co zbývá? Služby. Zvláštní kategorie. Do služeb se dá započítat ono drobné podnikání. Řemeslo v tom vykrystalizovaném stavu. Tedy s dnešními technologiemi a materiály i stavba domu k bydlení se dá stihnout za týden vis. pořad Vítejte doma. Celé armády těch úředníků ve státních podnicích, v těch sekretariátech, kde šlo o všelijaké papírové funkce (technolog, hlavní mistr, vedoucí provozu, normovač, plánovač, bezpečnost práce, kádrovák ...), se přelily do státní správy. Nikde jinde už se neuplatní a i tam hrozí, že půjdou. Pokud vyhraje "pravice" taková ta opravdová, slibují, že sníží stavy státních úředníků a kam půjdou? Taky se rekvalifikujou a budou čistit město, sázet stromky a kytky, přebírat skládky? Tohle přece nemá řešení, pokud se to bude pořád brát jako dřív. Povinnost pracovat je hezká věc, ale není těch skutečných pracovních míst trochu málo? Nemělo by se to přehodnotit a nastavit úplně jinak? Ale to jsem odbočila. Život není jen  práce. Taky se lidé musí bavit. Akorát na to musí mít peníze, náladu, místo, nadání, výdrž a hlavně lidi kolem sebe, kteří to budou dělat se mnou a budeme se z toho radovat.

A nejdůležitější je podle mě láska. Láska nejen mezi mužem a ženou, ale i láska k ... K vlasti, ke zvířatům, k lidem, ke své zahrádce, ke svým dětem a vnoučatům, ke svým přátelům, prostě tahle energie, která dává sílu, inspiruje a pomáhá být v něčem dobrý, lepší, nejlepší. Jen ji musí člověk dobře rozdelit. Pro jedno nezapomínat (vykašlat) se ne druhé. Říká se tomu harmonie. Harmonie s přírodou. Se sebou samým a s Bohem.

  Určitě jsem romantik. Už první knížka, kterou jsem přečetla, ne ta povinná, ale ta dobrovolná a objevená, byla Jana Eyrová. Láska jako trám. Ona malá, drobná, neurozená, ale myslící, bez zbytečné a přehnané úcty k urozeným a bohatým. On, starší, urozený, bohatý, který objeví pravou hodnotu lidské duše a láska se jim stane zdrojem trápení a nakonec obrovského štěstí. Myslím, že tahle knížka mě ovlivnila v celém mém životě. Snila jsem o takovém starším, moudrém a milujícím partnerovi, který by mě nosil na rukách a já bych ho ctila a milovala celý život. Vzhlížela bych k němu a mnohé se od něj naučila ale i já bych ho dokázala obohatit. Otevřít mu také ten můj pohled na svět, který jistě není nezajímavý.

Nevzpomíná se mi dobře na mládí. Bylo sešněrované, soudruzi nás obklíčili ze všech stran. Nemohli jsme se ani pořádně rozhlédnout, natož se někam podívat. Byli jsme tu za "železnou oponou" fakt sto let za opicema. Předepisovali nám všechno, od toho jak máme žít až po to, co máme mít rádi, co je nejdůležitější. A používali k tomu hrůzné praktiky. Od těch propagandistických až po ty represivní. Hrůza pomyslet.

 Vzpomínám si, jak jsem z bráchova magneťáku pouštěla písničku Džona Lenona (záměrně to píšu blbě, nesměli jsme se učit ani německy, natož anglicky, světový jazyk byla ruština) Imagine. Ta píseň je nádherná. Ale já ji měla na plné pecky a otevřené okno. Kdyby šel okolo nějakej ten "šedej mor"ani nechci domyslet, co by se mohlo tenkrát stát.

 Člověk si uvědomí až teď, co je to svoboda, když ji zase ztrácí. Jestli o nás zase budou rozhodovat takoví šílenci, jako v posledních letech, kdy to spěje zase do totality, snad ani nemá cenu něco dělat. Moc si přivlastní jeden syčák, který neví roupama, kde by škodil. Sotva otevře pusu, uráží, provokuje, vysmívá se. Žasnu, že ještě někoho může oslovit ta jeho arogance. Pořád vidím, s jakým škodolibým úšklebkem nám sděloval, že církevní restituce bylo třeba dořešit a že je rád, že to mohl udělat. Není to démon, ale on si to o sobě nejspíš myslel, než narazil na - hádej koho?

 Jaký je rozdíl mezi socialismem a tím, co předvádí TOP 09 a ODS teď? Není to stejné elitářsví, moc mocných, mamon, pokřivené lidské hodnoty? Teď jsme obklíčeni reklamou, minimální kupní silou jednotlivců, např. důchodců, Evropskou unií, falešnými volebními průzkumy, veřejnoprávní televize vysílá tak, jak je potřeba... A bude tomu konec nebo to ještě lidé nepochopili? 

Přeji hezký den.