Brali se z lásky nebo museli? V naší době byla tato otázka normální. Dnes zní absurdně. Musejí se vzít, dítě je na cestě. Co dál, kam s institucí manželství? Podle nového zákoníku je to spíš břemeno na zbytek života po chvilkovém poblouznění.
Proč spolu dál zůstávat ve vztahu, když náš společný úkol je splněn. Děti už jsou dospělé samostatné bytosti a člověk, se kterým jsem je zplodila mě omezuje například svou žárlivostí. Kde je žárlivost, tam není láska.
Co je to vlastně manželství? Je to soužití lidí na základě názorového systému, který jsme si nezvolili, ale byl nám vnucen výchovou, dalo by se říct v době komunismu s křesťanskou tradicí. "Nepožádáš manželky bližního svého, Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj". Hlavní byla svatba na úřadě, v kostele jen věřící. Problém je v tom, že ten papír - oddací list je brán jako poukaz na vlastnictví druhého člověka. Jako právo určovat mu, jaká má být jeho cesta. Za komunistů bylo bráno jako zákon, že žena se musí starat o pohodlí manžela, postarat se o domácnost a děti. Jenže tahle představa vznikla v době první republiky, kdy byly ženy v domácnosti a ještě měli pomocnici. Bylo tedy hlavní starostí ženy se dobře vdát a potom na sebe ženy pohlížely jako na konkurentky, které je třeba zničit, vymazat z úhlu pohledu manžela. Bylo to proto, že žena sama neměla možnost samostatné existence a nebo jen jakési podřadné existence. Za komunistů došlo k posunu v tom směru, že muž už nebyl schopen zajisti finančně rodinu a tedy žena musela také pracovat na plný úvazek, budovat socialismus s nadšením, jinak to nemohla fyzicky zvládnout. Tedy v té přechodné době, tu jsem prožívala já, vlastně makala na "dvě směny" a muž po návratu z práce, kam se běžně přesouval autem měl čas a vlastně jakýsi morální nárok věnovat se svým koníčkům. Žena se dopravovala hromadnou, ověšená nákupními tažkami a dětmi. Zajišťovala stravování, úklid, praní, žehlení, učení s dětmi a ještě, s jazykem na vestě, aby si plnila svou povinnost uspokojit základní potřebu manžela, aby nešel jinam. Udržet si manželství bylo prestižní záležitostí.
Když jsem pak z tohoto "špatného snu"ne-li přímo" noční můry" procitla, bylo mi čtyřicet. Rozvedla jsem se a zkusila jiné soužití s mužem, bez toho základního programu rozmnožování. Čili soužití na základě společných zálib, ale stále ještě s tím přesvědčením, že sama bych to nezvládla. Pořád byla žena ve společnosti diskriminována tím, že její práce byla odměňována mnohem nižším přijmem, tedy není schopna existovat samostatně, pokud chce mít jakous takous životní úroveň. Naštěstí to bylo v době, kdy manželství ztrácelo význam a naopak se vyplatilo obecně, zákony tak byly průběžně nastavovány, žít volně, bez papíru. Krach mého druhého soužití byl zapřičiněn alkoholizmem druha.
Teď stojím na vlastních nohách. Mám svůj byt, příjem a svobodu. Ale co dál?Doba je přibližně taková, že každé druhé manželství se rozvádí, ne-li dokonce 55% manželství krachuje. Otázkou je proč?
Odpovědi jsou různé, podle názorového systému jedince, který odpovídá. Ti dříve narození nadávají, že si mladí ničeho neváží, že jsou sobečtí a pro druhého člověka není v jejich životě místo. Proto manželství nevznikají vůbec nebo krachují. Dítě na cestě rozhodně neznamená, že musí být svatba. Při téhle představě se nejspíš mladí drží za hlavu a nechápou. Ale co my, kteří ještě tu nějakou dobu nejspíš budeme a už jsme pochopili, že manželství není nutné? Rodina dávno není základ státu. Co je dnes základem státu?
Co je to stát? Pokud bych měla shrnout svůj dojem, pak stát jsou lidé, zvolení ve volbách, kteří v tom umí chodit. Rozhodují o financích hlavně tak, aby sami byli za vodou, ale teď se doba mění a oni jsou ohroženi tím, že budou potrestáni a jejich penězovody jsou přiškrcovány až odříznuty. Problém je válka na východě a radikální islamisté, čili soužití lidí na planetě. Díky informačním technologiím a sociálním sítím už není stát, ale řeší se soužití celého lidstva. Jak tedy pohlížet na manželství v dnešní době?
Po shlédnutí části představení Čtyř dohod s Jaroslavem Duškem na You Tube, jsem spustila, dá se říct lavinu, všech možných přednášek o tom, kam nás dostal způsob života v tomto systému, jak dopadá na zdraví lidí a v podstatě z těch přednášek vyplývá, že skutečně nastal "konec světa", myšleno toho starého způsobu života, který se ukázal jako zkáza. Úpadek morální i ekonomický.
Můj pocit je takový, že ke své existenci už druhého člověka, myslím manžela či druha, nepotřebuji. Sice ta životní úroveň je nízká, nemůžu si nijak vyskakovat, ale neumřu hlady a střechu nad hlavou taky mám. Měla bych spoustu nápadů a plánů, ale chybí mi energie. Můžu si dělat to, co jsem si slibovala že budu dělat až budu v důchodu, ale nějak mi chybí nadšení a smysl. Vím, v mém případě je to tím, že umřel můj milovaný kamarád, díky němuž jsem pochopila, že láska není závislost a neznamená vlastnit a ovládat někoho dalšího. Můj vztah s ním byl o přítomnosti. Tady a teď žiju a jsem šťastná. S ním neexistoval čas, ten se rozplynul a ani žádné jiné potřeby se nehlásily. On měl svou cestu a já svou a občas jsme šli kousek společně. Přesto jsme byli spojeni. Byla to láska, protože v ní nebyla žárlivost. Neměla jsem potřebu jím manipulovat, ovládat a ani se mu přizpůsobovat. V jeho náruči jsem měla ten nejúžasnější pocit bezpečí - domova.
Tak co teď? Má instituce manželství stále ten význam naplnění života? Asi ano, pokud je v něm láska, ta bezpodmínečná a skutečná.
