Když se vaše dítě najednou úplně změní

Nejspíš by začal přemýšlet asi každý, co se mohlo stát. Mojí holčičku něco trápí, ale mámě se nesvěří. Co to asi je? V případě mé dcery mi mé soukromé studium psychologie pomohlo se zorientovat.

Jsem trochu xenofobní vůči Slovákům. Nebylo to nijak výrazné, jen když, ještě ve společném státě, jich bylo ve vládě více než Čechů, přestože byli menšinou a protože české pohádky si nadabovali, ale my jsme jejich museli sledovat ve slovenštině. Nápisy na zboží jsou v obou jazycích, i když už jsme samostatní a to i v případě, že se název liší třeba jen čárkou nad písmenkem a apod..

Když si moje dcerka vzala za manžela Slováka, ještě k tomu o 17 let staršího, nadšená jsem z toho nebyla. Nicméně vypadala spokojeně a tak jsem její rozhodnutí respektovala. Vím , že Slováci jsou jaksi vznětlivější, takoví trochu horkokrevní, prchliví, ale i vřelejší a „otvorenější“.

Po zhruba dvou letech, se mladí stěhovali na Slovensko. Že prý tam má zeť rodinu, která mu pomůže se stavbou domu a že tady nemůže sehnat práci a tak to chce zkusit doma.

Při první návštěvě bylo vše v pořádku. Koupili domek na vsi nedaleko Podhájské, který začaly přetvářet podle svých představ. Dcera byla nadšená, měly plány a vše se jevilo dobře.

Druhá návštěva už byla poněkud šokující, alespoň pro mě. Že Slováci rádi popíjejí jsem věděla, myslím, že to k nim tak trochu patří, ale domek, kde žili mladí (pořád mi to „mladí“ nějak nejde z huby, zeť byl jen o asi 6 let mladší než já, přesně jsem to nevěděla, dcera mlžila) byl stále jen s obtížemi obyvatelný, zvlášť, když tam žili už dva moji vnuci. Nábytek, který měli posháněný starší, zmizel, později jsem pochopila, že ho v zimě spálili, aby nezmrzli. Neměli doma téměř co jíst, nebyl prášek na praní, že prý čekají na výplatu. V obchodě tam bylo neuvěřitelně draho. Nákup základních potravin byl tak možná o třetinu dražší než u nás. Mimochodem mají tam vynikající chleba, voněl po celé sámošce a chutnal a moji oblíbenou brynzu v balení, jako osminka másla. Neskutečná dobrota kombinace těchto dvou složek. Přes skromné podmínky vytvořila dcerka klukům nádherný pohádkový svět v jejich pokoji. Překrásně namalovaný medvídek Pú se svými kamarády si pochutnával na medu, namalovaný na zdi v patřičné velikosti. Domeček pro kluky, ušitý technikou „patchwork“, záclonky s barevnými zvířátky na okně. Přesto jsme se nakonec s dcerkou dohodly, že udělá vše pro to, aby se vrátila domů do Čech, že jí a vnukům budu moci spíše pomáhat.

Po návratu domů jsem usilovně přemýšlela, co mi tam nehrálo a postupně jsem pochopila, co se děje. Týrání, zatím spíše psychické a o to horší. Dcerka vypadala jako smířená s něčím, co nelze změnit. Nesvěřila se, jak už to v takových případech bývá. Na internetu jsem hledala všechny možné informace. Mezi tím se mladí vrátili. Bydleli u babičky a pak u starší dcery. Pak si zeť našel práci i s bydlením na samotě, v nádherném areálu chovu skotu. Bylo to ale bez auta dost složitě dostupné místo asi čtyřicet kilometrů od Budějovic. Všichni jsme si oddychli, než se dcerka najednou objevila u mě na vsi, třicet kilometrů opačným směrem od ČB s tím, že ji manžel vyhodil z bytu i s klukama. Byla očividně zmatená a poprvé jsem se dověděla něco málo víc. I kluci byli zamlklejší a ten menší si postěžoval, že ho tatínek nemá rád, ani maminku. Po týdnu tatínek zavolal, prosil a plakal dojemně do telefonu a sliboval, že už bude dobře. Kvůli svým synkům se dcerka vrátila, ale bylo hůř a pak jsme to tedy začali všichni společně řešit. Celá rodina se semkla.

Podrobnosti vynechám. Dcerku jsem také doprovodila do krizového centra. Nejdříve se dcera obávala, že to snad ani není v jejím případě týrání, ale když jsem jí předložila soupis příznaků, s velkým údivem řekla: „Ano, tohle všechno mi dělal“.

Celý případ se táhne ještě teď. Pořád a v téhle době není divu, není vše jak má být, tedy podle mých představ. Ale moje představy jsou jaksi ovlivněné tím, že za našich mladých let jsme sice neměli svobodu, ale podmínky pro rodiny s dětmi byly nastaveny tak, že se dalo žít s určitými jistotami bydlení, práce a hlavně pravidelného přijmu. Hlavně nevyčnívat, splynout s masou, starat se jen o své.

Závěrem chci říct, že budu volit Suverenitu blok Jany Bobošíkové volební číslo 21. Ti, co četli mé blogy, pokud znali program a kandidátku této nevládní strany, to možná věděli dřív než já. Je tam totiž zastoupeno takové procento žen, jaké si myslím, že je akorát. Po telefonu jsem promluvila i se samotnou zakladatelkou a osobně s předsedkyní Jihočeského kraje a je jasno. Konečně nějaká naděje, že by MOHLO být lépe.