Jak se vymanit ze systému, který se přežil?

  Slepá ulice konvencí, které nás omezují a zotročují, je možné žít jinak a změní se něco?

  Řekla bych,a mluví se o tom dost i pan prezident, že žijeme pouze spotřebou. Je nám jaksi vsugerováno, že bez toho a toho se žít nedá nebo jen přežívat. Jakoby náš život je spoutáván konvencemi, které jsou jen o penězích a to z jednoduchého důvodu. Kdo potřebuje peníze, musí mít práci, která je placená tak, aby měl člověk těch peněz dost. Jsou úvahy o tom, kolik lidí žije na hranici bídy a myslí se tím, že nemají ty všelijaké technické vymoženosti. Auto - momentálně je moderní, tuším, terénní vůz, černý a co největší, dále dům - opět co největší, o tisíci pokojích s posilovnou, bazénem, zimní zahradou atd. A když pak jedinec sedí uprostřed toho všeho, cítí prázdnotu. Na všechno si zvykl a už mu to nepřináší příjemné a opojné pocity a spíš přemýšlí, jestli to všelijaké snažení plné stresu stojí za to všechno, když ty přijemné pocity se nedostavují.

 Zaujala mne zmínka, že velmi mně sympatický člověk s přezdívkou Pjér la Šez, terapeut, obývá celoročně jurtu. Je  mnoho výhod, které to má. Není to spoutáno se zemí a proto není třeba stavební povolení. Už to je výhoda, že člověk není vystaven úředníkům a nutnosti všech možných razítek potažmo úplatků, které jsou nutně spojeny s pocitem jisté potupy, škemrání, podřízenosti. Taky se člověk neoddělí od přírody, která má blahodárný a dokonce léčivý vliv na každého, protože ho znovu vtahuje do harmonie a jednoty. Podle obrázků může mít jurta kruhové okno uprostřed "střechy" a spát pod klenbou z hvězd nebo korun stromů, není nic nádhernějšího. Bočním oknem spatřit pasoucího se koně a znovu se mi vrací slova Anastasie, sibiřské poustevnice. Když není člověk uvězněn v železobetonové kleci, cítí se jeho duše svobodná a může cestovat i do astrálních světů, protože člověk nemá duši, ale duše má tělo, aby mohla fungovat ve světě veskrze materiálním. 

Když se člověk identifikuje jen se svým hmotným tělem, odmítá svůj ezoterický základ, protože je v zajetí neustálých ataků o tom, že bez toho  a toho nemůže plnohodnotně žít, neustále je masírován médii, jak ten a ten získal to a to a jak na tom musí být dobře, když je jak se říká "za vodou", ztrácí schopnost vůbec se zamyslet nad svými pocity. Není schopen si uvědomit, že štěstí je hlavně o pocitu a ten přijemný hřejivý pocit nevyvolá obrovská kamenná stavba, obehnaná zdí a hlídaná několika dobrmany a třeba i placenou ostrahou, ale třeba zpěv ptáků, modré nebe nebo nebe plné hvězd, kvetoucí strom a louka, šumění stromů v lese. Prostě ten svět, který vytvořil někdo mnohem moudřejší a dokonalejší a naše kamenné stavby a kdo ví co tenhle nádherný pocit vyvolají jen krátce. Jistě se člověk pozastaví nad nádherou chrámů, zdobených sochami a obrazy, ale možná spíš nad nádhernou zahradou kolem toho. Čím větší izolovanost od všeho živého, tím větší zakódování člověka až fanatizmus. Muslimské chrámy v Sýrii jsou vydlážděné a jsou to obrovské komplexy, kde živá příroda nemá šanci. Nešlape se po zemi, ale dlažba nádherná kam oko dohlédne. Hlavně né nic živého a přirozeného, co by člověka rozptylovalo od jediné myšlenky. Kdo nejde s námi, toho je třeba zlikvidovat.

 Kdybych teď "začínala znovu", možná bych zvážila, zda by bylo lepší, než tahle životní úroveň, spíš najít v krajině místo, které mě osloví, kde nebudu cítit stres, ale naopak uvolnění, přátelskou náruč, kousek lesa, přírodní jezírko, louku, studánku a pak tam postavit jurtu nebo hliněnou stavbu nebo zeměloď, i když ta mě trochu odpuzuje použitým materiálem, přesto je to dům, který se stará o své obyvatele. Není závislý na připojení do sítě kanalizace, elektrické energie, plynového potrubí, pitné vody, kterou se splachuje i WC a nepřetváří tak povrch Země na betonové a kamenné či cihlové studené a mrtvé stavby, spalovny a smetiště, a i hřbitovy jsou takovými smetišti, ale v živou kvetoucí zahradu, plnou zpěvu ptáků, zurčení potůčků a třepetání motýlích křídel. Jurta je kruhový prostor, plný dřeva a tepla, nejen z dnes již dokonalých kamen na vytápění a dokonalým spalováním, ale i lidského tepla vzájemné přítomnosti. Rodina se neseparuje do uzavřených pokojů, ale žije spolu v harmonii a nepotřebuje umělý svazek manželství, protože jí nevládnou peníze a mamon, ale láska a porozumění. Pořád jsme v zajetí myšlenky, že jídlo je možné pořídit pouze v nejbližším supermarketu za velké peníze, které se musí vydělat způsobem, který je dobrý akorát k zotročení lidí. Výsledkem jsou jen zhoubné nemoci, které způsobuje závist, stres, nenávist, nepřejícnost, pomluvy a přesvědčení o vlastní důležitosti a nutnosti, zanechat něco "velkého" pro příští generace.