Domácí násilí i mimo domov

 Kdysi jsem četla knihy Olgy Sommerové O čem sní ženy a O čem ženy nesní. Příběhy, které zdokumentovala, byly z různých prostředí a dokonce i zemí, ale měly vazbu na Československo. Také následně napsala knížku O čem sní muži, aby vyrovnala skóre.

   Četla jsem vše jedním dechem. Příběhy byly velmi zajímavé. Nic nezastíraly, nepřikrášlovaly. Vše drsná pravda. Je až neuvěřitelné, kam je možné se od lásky dostat, když odezní ono okouzlení a začne ŽIVOT.

  Zamilovanost není láska. Je to dočasné zhroucení hranic ega jedinců a jejich "splynutí duší" zákonitě dříve nebo později zmizí. Pokud mezi tím vstoupí ti dva do manželství, dokonce mají prvního potomka, po "vystřízlivění" mohou tvrdě narazit. Najednou zjistí, že jejich zájmy jsou celkem odlišné a navíc, jeden nebo druhý, nejsou ochotni k soužití čímkoli přispět. Projeví se v plné míře to, co je formovalo v jejich původní rodině.

  Muž si hájí bezohledně svá práva na své hobby. Je to  pro něj důležitější než jeho děti. V ideálním případě své děti do svých aktivit přibere. Samozřejmě až když jsou schopny to jaksi chápat. Myslím, že tohle bylo znát hlavně v generaci dnešních padesátníků a více. Tam ještě byly pozůstatky chápání fungování rodiny z první republiky, kdy bylo zažito muž živitel, žena v domácnosti. Ovšem s tím komunistickým pojetím, žena musí také pracovat, ale musí stihnout i původní rozvržení povinností. Čili vlastně všechno. Za první republiky měla mnohdy žena i pomocnici v domácnosti. Není divu, nebyly automatické pračky, neměla na nákupy auto, ledničku, zkrátka dnešní vymoženosti. Samozřejmě se našli i ženy, které byly bezohledné ke svým mužům i dětem. Vyjímečně.

  Zažila jsem tuto vývojovou fázi se vším všudy. Byla jsem vychována v rodině, kde jsme byli tři děti, táta i máma. Oba rodiče nás vedli víceméně k samostatnosti. Nicméně doma byl pánem táta a já jsem to očekávala i od svého manžela. Ale ouha, u nich vládla matka, moje tchyně, a můj manžel navíc jako dítě už nechtěné, měl té podřízenosti v sobě víc než dost. Ano, byl podřízený, ale tvrdě vyžadoval a trval na tradičním modelu rodiny. Vše nechal na mně. Pracovně jsem byla vytížena hlavně fyzicky a vymoženosti techniky přicházely pomalu. Učit se s dětmi jsem musela já, měla jsem vyznamenání, manžel "prolezl" s trojkama. Dnes se dovídám, že to je klasifikováno jako domácí násilí. Ano, bylo to tak, i když to nebylo nastoleno silou, ale tím, že já jsem byla vedena k zodpovědnosti, manžel moc ne.

Pro své děti jsem byla schopna všeho. Když se jim dělo bezpráví, měnila jsem se v krvelačnou šelmu a napravovala i malé křivdy, které se dětem přiházely třeba ve škole. Ve svých sporech s neschopnými učitelkami jsem často své děti hájila a abych se dobrala nestranného posudku i k psychologům jsem s dětmi chodila. Vždy jsem dětem naslouchala a mluvila s nimi. Vedli jsme dialog. Nikdy jsem je netrestala fyzicky. Připadalo mi odjakživa zbabělé zmlátit bezbranné dítě. No a výsledek? Syn je sebevědomý samostatný mladý muž, jen ještě nenašel tu pravou, se kterou by založil rodinu. Mladší dcerka zažila domácí násilí s alkoholikem, ale dostala se z toho i s mou pomocí a i ona je sebevědomá mladá žena. Jen tu starší mi jaksi odlákala moje máma. Když otec umřel, chtěla mít někoho svého a vnučka byla jaksi po ruce. Poštvala ji proti mně a podporovala ji v každé situaci. I proti rodičům a to se mi i přes ten dialog, který nikdy neustal, nepodařilo eliminovat. Dnes je jí pětatřicet, má dva syny a řekla bych, že je nešťastná. Je pracovitá, neuvěřitelně šikovná, má tvůrčí schopnosti, ale sebevědomí má pošramocené.

  Vidím kolem sebe různé příběhy a všelijaké fungování rodin. Někdy jsou to vyloženě extrémy. Řekla bych, že rodina není základ pro spoustu lidí. Jedni v tom vidí jakési nepřiměřené podřízení se, čili podpantoflizaci, jak to vyjádřil kdysi Jan Werich. To je asi opravdu obrovský problém, když žena vnímá manželství jako instituci, která je jejím životním cílem a žárlí pak na vše, co by jí mohlo manžela odlákat. Já jsem žárlivost svého manžela vyřešila rozvodem, samozřejmě až když děti dospěly a začala jsem hledat další smysl života, tedy nejen soužití s mužem.

  Včera jsem zažila výpad jedné takové. Vypadala jako ropucha, velká, nevzhledná, tlustá s řídkými vlasy, zato však tvrdá. Manžel je její a nestrpí nic, zvláště pak mladší, štíhlé a dobře vypadající volné konkurentky. Ty vidí v každé a s manželem chodí i na ryby, aby zamezila jakémukoliv ohrožení. Její manžel je muzikant a taxikář. Když odjel z večírku na malý taxikářský kšeftík, v hospůdce odložil svou kytaru pod jejím dohledem na svou židli tak, že vlastně uzavřel mého kamaráda. Když jsem s ním chtěla prohodit pár slov, kytaru jsem uchopila z krk, abych mohla přisednout a kytaře se nic nestalo. Za řevu šelmy vyskočila a násilím mě nadzvedla i s kytarou a přinutila silou dát kytaru zpět tak, jak byla. Dokonce popustila uzdu své agresi i následně vykřikovala dětinské hrozby. Takové osoby je mi líto a možná je mi líto víc toho muže, který doma něco takového má. Tehdy mě napadlo, jaké možnosti vlastně má takto týraný muž, chtěl-li by se vymanit? Nebo to jako týrání nebere? I to je možné, ale odejít po šedesátce a začít znova, to chce odvahu. Někdy zřejmě vítězí pohodlí.