„Takže vidíš, že jsem nakonec zase měla pravdu,“ konstatovala Věra Kulhánková se zadostiučiněním. Její monolog trval už nějakých deset minut, manžel Václav však ani slůvkem nezaprotestoval, neobracel oči v sloup, dokonce ani útrpně nevzdychal. Paní Kulhánková tedy nerušeně pokračovala:
„Byla jsem včera s holkama na zájezdu v tý Praze. Řeknu ti, hezký to tam maj, jenom kdyby tam nebylo takovejch lidí. A samí cizinci, člověk už se ani v hlavním městě naší země nedomluví. No ale daly jsme si kafe s vaječným koňáčkem a sachr dort v cukrárně s výhledem na Hradčana, to ti byla krása. Škoda, žes tam nemoh bejt s náma, taky by se ti to líbilo.“ Na chvilku se zasnila. „Ale aby ti to nebylo líto, dneska jsem ti přinesla tvoje oblíbený, bramborák a pivečko, to si pošmákneš. Dobře vím, že bramboráky jsi měl vždycky nejradši, i když jsi mi pak všecko zamastil.“ Zasmála se. „No ale já ti to stejně pokaždý vodpustila. Všecko jsem ti vodpustila, i jak jsi tenkrát... no vždyť víš. Jenom tohle ne. Tohle ti vodpustit nemůžu, žes mě tu nechal samotnou.“ Z očí jí vyhrkly slané kapky, které se vydaly na známou pouť přes pahorky a údolí jejích tváří. Chvilku trvalo, než se paní Věra vzpamatovala. Pak si odhodlaně osušila oči, vysmrkala se a na náhrobní desku postavila talířek s bramborákem a jeden lahvový Staropramen. „Tak si nechej chutnat, Václavíčku,“ rozloučila se, „já zase zítra přijdu.“
Když za ní zaklapla branka, rozhostilo se na hřbitově ticho. Dalo by se říci, že mrtvé, ale to by nebyla tak docela pravda, protože tu přece jen byl i někdo živý. Kája. Jinak mu nikdo neřekl, nikdo totiž nevěděl, jak se jmenuje dál, a dost pravděpodobně to zapomněl i on sám. Tak nějak se pro něj v systému nenašlo žádné místo, do kterého by zapadl, a tak si jako samorost a svéráz žil sám a po svém. Místní už si na něj zvykli, protože byl neškodný, nikomu nevadil. Prakticky vzato vlastně nebyl ani bezdomovec, poněvadž se ubytoval v opuštěném domku kousek za hřbitovem, který tu pozvolna chátral a vůbec se k němu náramně hodil. Kája už věděl, že paní Kulhánková přinese při každé návštěvě hřbitova nedávno zesnulému manželovi něco na přilepšenou. I když měl pro tuhle věrnost až za hrob uznání, logicky usoudil, že je mnohem lepší, když si pochutná on, než kdyby to sežraly divoké kočky. „Tak copak to máme dneska, Vašku? Jo bramborák a pivo? No tomu říkám bašta.“ Usedl na hrob, snědl bramborák, zapil to pivem a cítil se jako král. Talíř ze slušnosti otřel o trávu a dal zpátky na místo, láhev od piva si nechal, jelikož byla vratná. Chtěl vstát, ale pak si na něco vzpomněl. Vylovil z kapsy malou porcelánovou holubičku, kterou našel na smetišti za hřbitovem. Chvíli si ji zamyšleně prohlížel, pak ji položil na talíř od bramboráku, otřel si mastná ústa do rukávu a odešel.
Druhý den přinesla paní Věra manželovi švestkový koláč. Když odcházela ze hřbitova, leskly se jí sice oči jako obvykle, ale dnes navíc celé zářily. „Já to věděla,“ opakovala si pořád pro sebe a tiskla cosi v dlani. Protože jedině ten její Václav mohl vědět, že na dně truhličky se svými nejvzácnějšími poklady schovává zrovna takovou bílou holubičku. Ulomila se z čajové konvice, kterou i se soupravou hrníčků dostali jako svatební dar.
