Vánoční blog: Nestíhačka

Letos na vánoční úklid kašlu, říkají svorně všechny moje známé už v listopadu. Před Vánoci se ale okna jejich příbytků blyští jako bižuterie Swarovski a spáry mezi dlaždičkami jsou vycíděné zubním kartáčkem. Letos rozhodně cukroví péct nebudu, zapřísahají se s tím, že to u nich doma stejně nikdo nejí, takže si prostě koupí někde v sámošce krabičku s několika druhy, pěkně je vyrovnají na stůl a mají po starostech. No a pak k nim přijdete na začátku prosince a dozvíte se, "že teda něco přece jenom upekly, ale jenom deset druhů a víc ani ťuk"!

Všichni známí se pak svorně shodnou, že nejdůležitější je na Vánocích ta pohoda, a obykle to říkají s neurotickým tikem v oku. Předvánoční rozhovory se stáčejí k tomu, co už pro koho mají a (to hlavně) nemají. Čtrnáct dnů před očekávanými svátky začnou drnčet telefony, volají strýčkové, babičky a tety, co mají komu  koupit a kde. Obchody praskají ve švech, největší zoufalci zakupují v drogeriích kosmetické sady v dárkovém balení, nebo prostě "vezmou něco v Kauflandu". Všichni spěchají a člověk začíná ostatní zástupce svého druhu lehce (a někdy těžce) nenávidět, zejména s manželkou během výprav za vybavením vánoční spižírny.

Já mám ten začátek naruby. Už na začátku listopadu je jasné, že letos perfektně uklidím dům i zahradu, upeču oblíbené cukroví a nejméně dva nové druhy, dárky v žádném případě nenechám na poslední chvíli a co nejvíc jich pokud možno vyrobím sama a s dětmi, aby to bylo co "nejopravdovější".  Raduji se, jak brzy jsem letos začala všechno plánovat a chystat, prostě tentokrát půjde všechno jak na drátkách. Jenomže pak to přijde. Nestíhačka.

Obvykle si špatně naplánuji práci, takže jí mám moc, děti jako naschvál přitáhnou domů střevní chřipku, cokoli podstatného pro chod domácnosti se rozbije, přijde sněhová kalamita. Takže těsně před besídkou ve škole a ve školce do dvou do noci slepuji cukroví, s vyplazeným jazykem obíhám vánoční koncerty a vystoupení svých ratolestí, nakupuji potraviny v nelidsky přecpaných obchodech, týden před Vánoci s hrůzou zjišťuji, na koho jsem ještě s dárky zapomněla, dva dny před vánoci blízka nervovému zhroucení sháním pokud možno levný a hezký (!) stromeček. Je to zkrátka maraton, boj s větrnými mlýny, který se nedá vyhrát.

ALE: pak to se to pokaždé srovná. Já totiž Vánoce miluju. Baví mě ráno s dětmi zdobit stromek, těším se na koledy, které si jdeme před polednem zazpívat do kostela, odkud si pak neseme domů světlo betlémské (samozřejmě už mi párkrát svíčka zhasla, takže ji betlémsky znovu rozsvítily české sušické sirky). A ze všeho nejvíc miluju to hmatatelné napětí, kterému všichni podléháme, těšení a toužení. O Vánocích je přece možné úplně všechno! Moje děti tomu věří (minimálně ty dvě mladší) a já taky.

P.S.: A mimo tu poetiku je tu ještě jedna radost, kterou si slušný člověk (rozumějte dbalý rad výživových poradců) během roku nedopřeje: minimálně dva, někdy i tři následující dny snídáme bramborový salát a řízky.