V Čarokraji

Nejspíš každý má nějaké to místo, kde je mu dobře, kam se občas schová, kam se těší, kam si chodí trochu uklidit v hlavě, aby v ní neměl nepořádek. Vezmu vás sebou na to moje místo. Do Čarokraje. Nemá žádné hranice, je všude a nikde, voní. Hladí. Je.

 Tam v Čarokraji, pod kamennou oblohou se  zvedá čarostrom a do bosých chodidel šimrá zlaté kapradí.

 A vítr když zafouká do zlatých píšťal těch nejjemnějších varhan světa, hebké tóny se slijí v oceán melodie    a ticha.

 Útlé panny s bělostnou pletí se svlékají z bronzových šatů a jdou se koupat do jezera, střežené vojskem nekompromisních rytířů.

 Jedině v Čarokraji můžete volným pádem spadnout do nebe. Nebe vás neuhodí, jen zašimrá.

 Nebo tu můžete potkat někoho, koho jste si vysnili.

 A běhoun s měkkým vlasem vás láká jít dál, nořit se do náruče Čarokraje, nechat se unášet pryč,             do samoty, kam na vás nic a nikdo nedosáhne.

 Třeba až na karneval všech stromů.

 Kde listy roní slzy, že z nejistého je jisté a z někdy se stalo nikdy.

 A barevným mořem proplouvá kamenná velryba.

 Do pláče bývá někdy každému, i šípkům. Ale radost beze smutku je jako neslaná polévka, prostě to není ono.

 Z každého stínu vyjdete zase na slunce, ze tmy do světla, ze zimy do tepla. Jen ze smrti do života to bývá obtížné.

 Když se v Čarokraji snáší večer, Čarostrom napřahuje náruč a slibuje čarokrásné PŘÍŠTĚ. I proto se tam musím pořád vracet. Chápete?

Do té doby si o něm nechám aspoň zdát.