Trocha euforie nikoho nezabije

Aspoň doufám. Když po tfujtajbl dlouhé zimě, jako byla (aspoň doufám, že už můžu použít s klidem minulý čas) letos, začnu vstávat za světla, když mě začne probouzet zpěv, místy i řev ptáků (po několika měsících už jsem k němu poněkud vlažnější), začnu obcházet zahradu a hledám první jarní kvítky. A každý nový objev mě rozradostní tak, že jihnu jako zmrzlina, co putuje na jih, taju a rozplývám se. Ukazuju kvítka dětem ("hm, super") a místo ulic a lidí se pokouším nachytat foťákem a přenést na vás trochu té jarní euforie. Drsněji založeným čtenářům se omlouvám, příště nafotím šmirglpapír.