Trocha euforie nikoho nezabije

Aspoň doufám. Když po tfujtajbl dlouhé zimě, jako byla (aspoň doufám, že už můžu použít s klidem minulý čas) letos, začnu vstávat za světla, když mě začne probouzet zpěv, místy i řev ptáků (po několika měsících už jsem k němu poněkud vlažnější), začnu obcházet zahradu a hledám první jarní kvítky. A každý nový objev mě rozradostní tak, že jihnu jako zmrzlina, co putuje na jih, taju a rozplývám se. Ukazuju kvítka dětem ("hm, super") a místo ulic a lidí se pokouším nachytat foťákem a přenést na vás trochu té jarní euforie. Drsněji založeným čtenářům se omlouvám, příště nafotím šmirglpapír.

Třeba taková sasanka vábná, u té vůbec nemáte pochyb, kde se vzal její název. Tedy tím myslím tu           vábivou část, z čeho se odvodila "sasanka", o tom také nemám pochyb, ba dokonce ani tušení.

Tak by se mohla přejmenovat na "jemněnku vábivou".

Nebo "záclonku mámivou".

Sněženky obvykle ohlašují konec zimy. Možná by se tedy spíš mohly nazývat "nesněženky". Anebo "něžněnky", protože s tím sněhem je to někdy takové vachrlaté. Sníh by se z názvu vypudil a něha by zůstala zachována. Podám návrh na úřad pro zlepšovací návrhy.

Abyste věděli, i některé sněženky mají srdce.

Objevuje se první zvěř, třeba kočičky.

Ledy roztají a křišťálová jezera vybízejí k projížďkám na loďce.

Prostě už začíná to naparáděné jaro. Jen tahle slečna mi připadala taková bledá, ale ona že dobrý, nic jí nechybí. No tak jo, já na to, mně vlastně taky ne, když už je to konečně venku.