Svět očima pana T.

 Pana trubce jsem přistihla v pondělí na zahradě, sice už je skoro po hostině, ale přece jen ještě neodnesli všechny zbytky ze stolu, tak se přiletěl trochu nadlábnout. Včely, ty necity, nepotřebné trubce na zimu z úlu vyženou a ponechají je živlům na pospas. Ti se pak snaží vytřískat z toho co nejvíc. Dokud to jde. Vlastně tak trochu jako my, lidi.

Pan T. létá kolem, hledá kýžené zbytky a přitom vidí neuvěřitelné věci.

 Dálnici, po které se ubírají kapky s drahocenným nákladem. Jsou jako mrňavé fotobuňky s pamětí. Uloží   do sebe obraz okolí, teď je ale otázka, kam tu krásu potom nosí. Nejspíš do nějakého centrálního registru, kde musejí každý kousek označit, zařadit a zapsat do katalogu. Podzimní tráva se sluncem a oblohou,        regál číslo 583 vpravo.

 Vidí dívku a nesmělého chlapce, kteří se ještě ani nezačali holit (u chlapce to tak nevadí, u dívky snad přece trochu, ale co, pomyslí si pan T. a letí dál).

 Z takových dívek často vyroste nádherná Carmen, která pak v podzimním slunci zatančí ohnivé flamenco.

Pan T. už ale ví, že krása je pomíjivá a všechno jednou končí.

 Stařičké dámy pak nad albem fotografií vzpomínají, jak chutná mládí, ale protože je to tak dávno, nevybaví si jeho chuť, jen to, že chutnalo dobře.

I kdysi chrabrý urostlý rytíř se zarostlou širokou hrudí jednoho dne znaven sesedne z koně a s tíhou všehomíra na bedrech se dovleče do lenošky u okna, která se stane jeho příštím domovem.

To všechno pan T. viděl. Už ví, že děti jednoho dne opustí teplo rodinného krbu (případně trubci teplo rodného úlu) a ten v prázdném domě často vyhasne.

Byl svědkem leckteré záhonové tragédie, ví už, jak vypadá rozvod.

A jak nevěra.

Listopadka teď v koutku bulí, že listopad jí zahnul s levandulí.

Ale dost deprese, pan T. to nemá rád, koneckonců má svých starostí dost. Listopadka je pořád pěkná ženská, a tak přestane truchlit, obleče nové modré šaty, osuší slzy a nastaví tvář slunci.

Taky zná spoustu rodin, kde to všechno funguje a drží pohromadě.

A ví, že nešťastníky se svěšenou hlavou nakonec vždycky někdo potěší.

A sny se mohou vyplnit a stát se skutečností.

Tak pozvedám pohár na téhle zahradní slavnosti a připíjím na splněné sny a pana T., kéž je mu zima lehká.

 A na to, že vesmír není jen jeden, těch vesmírů je tisíc a každý si může najít svůj.