Solitéry

Laskavý čtenář/divák snad promine, když dnes nebudu sypat fóry z rukávu. Každý občas někoho nebo něco opustí, zapomene, každého už někdo opustil nebo na něj zapomněl. Takže to všichni znáte. Tak co si budeme povídat.

Začnu křiklavě tichým zátiším.

 Jásám. Já sám. Sám.

On i takový míč má duši, jak vědí všichni, kdo ho někdy nafukovali, nebo kdo viděli Hanksova Trosečníka.     A taky asi nechtěl zůstat sám. I když prohráli.

Ztratila Lucinka bačkorku, když na dvorku si hrála... oblíbená písnička z mého dětství. A představte si, že jsem tu Lucii potkala, je to tak 14 dnů. Bez bačkory. Napůl bosou.

Pan  kuřátko prodává českou tradici. A někdy vám dá kus i zadara.

Chudák indián se někde cestou docela zapomněl a ztratil, místo táborových ohňů teď křepčí už jen na Staroměstském náměstí.

Taky už vám někdy ujel vlak?

Na některých cestách je pořád rušno, jinými holt člověk musí sám.

Kapitánova židle zažila nejednu mořskou plavbu a přestála kruté bouře i setkání s piráty. A teď tu stojí celou zimu, mrzne, čeká a doufá, že jí někdo ještě aspoň na chvíli ohřeje sedátko.

A tak končím malou modlitbou za všechny osamělé, opuštěné a ztracené. Je jaro. Bude dobře.