Praha (ne)smyslná

Někdo ji nazývá matkou měst a srdcem Evropy, někdo milenkou a někdo zas děvkou, zlatou, stověžatou. Staré město dýchá geniem loci, stačí trochu nasát atmosféru, co visí ve vzduchu v tajuplných průchodech, které vás kolikrát zavedou do neznámého koutu a páchnou zatuchlou močí (komu to nejde, může předtím nasát trochu povzbudivého moku, to by mělo pomoct - ke vstřebání atmosféry, i k močení). Jasně že bez turistů a idiotských suvenýrů by jí to slušelo víc, ale i tak můžete vidět, slyšet a cítit mnoho. Praha je smyslná, i když je plná nesmyslů.

Uličky Starého města přímo lákají - někoho k lovu beze zbraní (i když jak se to vezme, foťák může být      někdy solidní kvér), někoho zas ke grafické tvorbě (bohužel).

 Praha je město s vysokou koncentrací andělů.

Je plná poeticky krásných starých zdí a oken.

Myslíte, že snít můžeme jenom my? Tady je jasný důkaz, že ne. Tohle okno sní o svém tajném přání, kráse, kterou by chtělo mít (a neví, že má jinou, možná i lepší - to mají okna společné se ženskými).

Mňau, ozvalo se za mnou takovým zastřeným chraplákem. Byla to nedělní kočka.

Kdysi tu dost možná kráčel Jan Tleskač a v patách se mu plížil tajemný pan Em, který prahl po plánku létacího kola, ukrytém v ježkovi (ukrytém v kleci).

V jedné uličce jsem přistihla milence, mladou dívku a postaršího pána, jak si vyznávají lásku. Samozřejmě    ze mě radost neměli, ale já z nich ano.

Byla jedna vrátka, za nimi zahrádka, v té zahrádce sloni, pojďme si hrát do ní. Tak to stojí v Trnkově Zahradě. Opravdu moc ráda bych vyšpiónila, co je za těmihle dveřmi. Bohužel byly zamčené, ale mám v plánu vytáhnout jeden ze svých mistrovských převlleků, splynout s pozadím a sledovat, kdo chodí dovnitř a kdo ven. Dejte na mě, něco za tím bude.

V ulicích staré Prahy můžete potkat i romantiku. Například mě náhle oslovil mladý Adónis. Dal mi růži a šeptal mi do ucha něžná slůvka. Byl neodbytný, ale když jsem mu vysvětlila, že mě ruší při focení, pochopil.

Praha je plná louží a loužiček a některé žijí vlastním životem.

Jak už jsem řekla, anděla tu potkáte téměř na každém kroku.

A nejen to, občas projde po náměstí i nealšovaný indián z kmene Kauflandů.

 A o kus dál jsem narazila na kouzelnici.

Uměla vyčarovat podivuhodné zvíře, které se prohánělo městem plným černobílých lidí a koho se dotklo,    ten se vybarvil.

 A uměla vykouzlit radost.

Pán, který vypadal velmi zkušeně a trochu cizokrajně, ovládal řeč zvířat, nebo aspoň koní,   se kterými konverzoval, a holubů, kterým nadával.

Vzato kolem a kolem, myslím, že Praha rozhodně dokáže okouzlit, pokud vám nechybí schopnost nechat se okouzlovat. Podle mě je to schopnost hodně užitečná a výhodná. Takže jestli ji nemáte, zkuste ji někde sehnat!