Pole(chtání)

Já za to nemůžu, to ta krajina. Ona mě prostě pořád provokuje, to ona si pokaždé začne. Jdu nebo jedu a najednou ji VIDÍM (myslím doopravdy, ne jenom tak normálně, obyčejně, ne jenom tak napůl). A i když si pokaždé opakuju, že už jí na to neskočím, stejně mě vždycky znova nachytá. Láká mě, přitahuje, šimrá, fascinuje, rozechvívá, čaruje, dýchá a vytahuje se svou nádherou. A když řeknu, že tentokrát to bylo vážně naposledy, ani se za mnou neotočí, protože stejně ví, že zas přilezu. Dnes tedy pole 100x jinak.