Osamělost je potvora (o panu Skálovi a slečně Kateřině)

Jindřich Skála, šestasedmdesátiletý důchodce a bývalý učitel, stojí u okna obecního bytu kousek od Karlova náměstí, hledí ven a přemítá jestli má jeho život vůbec nějaký smysl. Poslední roky, co mu umřela žena, se omezil na pouhou existenci. Vstát, umýt se, obléknout, nakoupit, uklidit, procházka do parku, televize, pyžamo, dobrou noc. To je v kostce jeho všední den. A v tom je právě ta potíž. Už léta nezažil jiný než všední.

Jak tak stojí u toho okna, vynoří se zpoza rohu Kateřina Jandová, sedmnáctiletá středoškolačka, která bydlí s rodiči ve stejném domě. Jindřich Skála se na chvíli zasní, protože Kateřina je... prostě nádherná. Kdyby krása měla jméno, znělo by Kateřina. Dlouhé vlasy barvy zralé pšenice se pohupují v ladném rytmu, který udávají půvabně oblé boky, pleť má jako z porcelánu a nad růžovými tvářemi září křišťálově modré oči. Když jde po ulici, muži se za ní otáčejí jako omámení.

Rozněžněle ji sleduje přes ušmudlané sklo. Napsal o ní báseň, hold její kráse. Papír je odjakživa jeho nejlepší přítel a Jindřich se mu ochotně svěřuje s radostmi i stesky. Ve starém psacím stole z ořechového dřeva má všechny zásuvky plné popsaných papírů. Celý jeden život shrnutý v několika šuplících. Žádnou z těch básní se nikdy neodvážil nikomu ukázat.

Kateřina mu dnes připadá nějaká posmutnělá. Co se jí asi stalo? Jindy bývá samý úsměv. Začíná si o ni  dělat starosti. Kdyby jí tak mohl pomoct, rozveselit ji, něco pro ni udělat. A pak ho napadne něco tak smělého, že mu to vyrazí dech. Půjdeš za ní a tu básničku jí dáš, nařídí si v duchu. Třeba se usměje. Třeba se přestane trápit. Třeba si nebude myslet, že je starý blázen.

Dojde k psacímu stolu, vytáhne list papíru, který je hned navrchu, a odhodlaně vyjde na chodbu. Kateřina už stoupá po schodech. "Dobrý den," pozdraví způsobně, když ho uvidí. I to mu připadá nějak smutné. "Dobrý den, slečno Káťo. Já... něco pro vás mám. Je to jenom taková hloupost, ale snad vás přece potěší." Napřáhne k ní třesoucí se ruku s papírem. Dívka si list překvapeně vezme a čte. Pak chvíli zaraženě mlčí. Dlouhou chvíli. Velice dlouhou chvíli. Skála ji s úzkostí pozoruje. Neměl to dělat. Byla to hloupost. Teď se mu vysměje, pak to poví rodičům a za chvíli si o tom bude vykládat celý dům. Je starý blázen.

Vtom se Kateřina zářivě usměje. Tolik mu připomíná jeho ženu zamlada. "Ta je krásná, pane Skála. To jste napsal pro mě?" Oněměle kývne. "Tak mockrát děkuju. Nashledanou." Stále s tím zářivým úsměvem vyjde o patro výš, za chvíli se ozve rachocení klíče v zámku a pak bouchnutí dveří. Na chodbě se rozhostí ticho s vykřičníkem. Tak vidíš! Měl jsi to zkusit dávno. Ona ti rozumí. Udělal jsi jí radost. Tvoje verše dokážou dělat radost, ty blázne!

Křepkým krokem se vrátí domů a za dveřmi si neodpustí bujaré poskočení. To je ono. Bude psát básně pro všechny, ještě má co nabídnout. Může lidem dělat radost. Kdyby vyloudil pár takových úsměvů jako dnes, hned bude život veselejší.

Jindřich Skála zakoupí velkou zásobu papíru a plnících per (propisky se mu vždycky protivily), má velké plány. V telefonním seznamu vyhledává čísla na knižní nakladatelství, domlouvá si směle po telefonu schůzky. Ví to. Prostě to vyjde, má co říct. Těší se a doufá. Ale nejvíc myslí na Kateřinu, která v něm tu změnu způsobila. Musí se jí za to odměnit. Proto jí tu a tam nějakou básničku podstrčí, třeba pode dveře, pod rohožku, do schránky. Aby měla radost. Protože si to zaslouží. Dlouho ji neviděl, ale pak ji konečně potká. Je nádherný prosincový den, sice chladno, ale slunce svítí a v jeho světle jsou Kateřininy vlasy jako ryzí zlato. Napadne ho, že by ji mohl pozvat k sobě na čaj a ukázat jí, na čem pracuje, svěřit se jí s velkými plány starého osamělého muže. Ona je múza, pochopí ho. Když své pozvání vysloví, Kateřina (s očividnou lítostí) odmítne, protože za chvíli odjíždí k tetě na venkov. Ale určitě k němu zajde někdy jindy. Brzy.

Jindřich ví, že udělal dobře. Člověk se přece jen potřebuje občas svěřit a komu lepšímu, než dívce s křišťálovýma očima? Až přijde, uvaří jí pravý anglický čaj. S podobnými myšlenkami zamíří do parku na Karlově náměstí. Má výbornou náladu, všechny zdraví, usmívá se. Na světě je přece jenom krásně, stačí si najít jeden důvod k radosti, trochu se kolem sebe rozhlédnout.

Spokojeně se rozhlédne, jako by to chtěl dokázat. A spatří ten svůj. Slečnu Kateřinu. Stojí o kus dál, zády k němu. Zřejmě nakonec neodjela. Možná by mohli zajít třeba na kávu, vyprávěl by jí, co všechno zažili s nebožkou ženou. S úsměvem se pustí k ní. Když však dojde blíž, zjistí, že Kateřina telefonuje. Zústane tedy stranou a čeká, aby ji nerušil. Samozřejmě nechce odposlouchávat, uvědomuje si, že je to neslušné, ale její zvonivý hlas je pro něj  jako rajská hudba, proto přece jen o pár kroků popojde. A pak už slyší. Velmi zřetelně.

"Hele, já jsem z toho úplně zoufalá. Jeden děda od nás z baráku mi dal přečíst básničku, co napsal. Tak jsem mu to jako pochválila, bylo mi ho líto, chápej. Samozřejmě to byla taková přitroublá veršovačka a já navíc na básničky nejsem. No dobrý, děda byl blahem bez sebe. Jenomže tím to teprve začalo. Je to asi trochu cvok a trochu prasák, nebo já nevím, ale prostě mi je začal strkat do schránky, pode dveře, pod rohožku, chápeš to? Prostě magor. Taky mi třeba nechal na rohožce růži, dokonce mě pozval k sobě. Měla jsem ho poslat do háje hned poprvý, jenomže mi ho bylo líto. A teď nevím, co když mě třeba šmíruje? Je starej, ale nemůže to bejt úchyl? Fakt jsem z toho úplně hotová."

Co je dál, to už Jindřich Skála neslyší. Najednou ho zmáhá neuvěřitelná tíha, celé tělo má jako z olova. Ještě dlouho tam stojí, i když Kateřina Jandová dávno zmizela. Nakonec se unaveně posadí na lavičku. Nemá vůbec žádnou sílu. Hledí před sebe, ale nevidí nic. Nevnímá studenty, kteří spěchají do školy, matky vlekoucí kvílející ratolesti, policistu, který prošel kolem světáckým krokem šerifa, štěbetající babky v hnědých kabátech, milence, co se drží za ruce, dokonce si nevšímá ani holubů, kteří se shlukli kolem jeho nohou v marné naději na nějaké sousto. Jako když fotografujete na dlouhý čas a ze všeho, co se kolem pohybuje, zůstanou jen rozmazané stíny. Sedí tam sám mezi přízraky, i když už slunce začíná zapadat a citelně se ochlazuje, nevstane, ani když začne někdy uprostřed noci sněžit. Teprve ráno kohosi z kolemjdoucích napadne, že s tím nehybným starým pánem, připomínajícím zasněženou sochu, asi není něco v pořádku. Jindřichův čas se zastavil.

Ve stejné chvíli jako jeho srdce.