O nesmělém zahradníkovi a paní Maškové

"Teda pane Kalenda, jak vy to děláte, že máte ty muškáty pokaždý tak nádherný?" rozplývala se hlasitě paní Mašková z prvního patra. Pan Kalenda trochu zčervenal, protože ho už bůhví pokolikáté napadlo, že vypadá trochu jako věstonická Venuše, zkrátka pořádná ženská. Když se usmívala, dělaly se jí roztomilé dolíčky ve tvářích. Myslíval na ni, když ráno snídal rohlíky s máslem a bílou kávu, měl ji před očima, když nořil ruce do kypré teplé hlíny v zahradnictví, kde pracoval, nechával si o ní zdát, když se mu večer únavou klížila víčka.

Usměvavá paní Milena se mu zkrátka náramně zamlouvala. Už si mnohokrát představoval, jak ji osloví. Když v zahradnictví procházel mezi záhony květin, v duchu vybíral, které by se k ní nejvíc hodily. Po zralé úvaze, která dozrávala celý jeden kalendářní rok, jak rozkvétaly další a další květiny, se nakonec rozhodl pro listopadky. Vždycky je měl rád. Jsou tak trochu jako ona, zralé, teplé, nijak okázalé, a přece nádherné takovým tím každodenním způsobem. Na jaře měl konečně jasno. Zbývalo už jen počkat do podzimu, natrhat pugét, vzít si sváteční oblek a zazvonit na zvonek o patro výš. A zeptat se jí.

Pan Kalenda byl velmi nesmělý, mluvil jen málo a konal ještě méně, přinejmenším pokud šlo o ženy. Jinak to byl člověk pracovitý a dobrý, se "zelenými prsty", které dokázaly vypiplat i tu nejkřehčí rostlinku do krásy. Všemu zelenému rozuměl jako málokdo, řídil se zvláštním citem, s nímž se snad už narodil. Zato ohledně žen podobný instinkt zcela postrádal a většinu života se jich prostě stranil. Přece jen měl ale matnou představu, že pokud se do správného substrátu zasadí správné semínko, může z něj vyrůst hezká květina. Byl pevně přesvědčen, že z drtivé většiny ženského osiva vyklíčí leda bodláčí a svízel, po měsících důkladného pozorování, červenání se a sebezpytování však usoudil, že s paní Maškovou by to přece jen mohlo být jiné.

Paní Milena Mašková byla osamělá vdova po elektrikáři Maškovi a nebylo by jí proti mysli zaplnit prázdné místo ve svém stárnoucím srdci, stejně jako židli u jídelního stolu, papuče v předsíni a druhou polovinu manželské potele. Potíž byla v tom, kde takovou vhodnou výplň najít. Své požadavky shrnula do jedné věty: "Hlavně aby byl slušnej, hodnej a měl mě rád." Samozřejmě jí neunikl nesmělý pan Kalenda z bytu v přízemí, který pracoval v nedalekém zahradnictví, staral se o společnou předzahrádku jejich činžovního domu a za oknem měl ty nejkrásnější muškáty široko daleko. Pravda, v drtivé většině případů z něj nevymámila ani jediné slůvko, ale přece jen měl jistý potenciál. Když vytírala chodbu, kolikrát to vzala i u něj v přízemí, při každém setkání se pokusila zapříst s panem Kalendou hovor (byť se nevalnými úspěchy). Kéž by mě chtěl opečovávat jako ty svoje kytky, myslela si často. Ale když se další jaro změnilo v léto, pomalu rezignovala. Kolikrát už měla pocit, že se ostýchavý zahradník pokusí něco jí říct, třeba ji pozvat na vídeňskou kávu do cukrárny, jenže na to nikdy nedošlo. Smířila se s tím, že jeho zájem prostě neupoutá, leda by jí vyrašily listy.

Přišel podzim. Pan Kalenda byl toho říjnového rána velmi rozrušený. Všechno si připravil, oblek měl vyčištěný a vyžehlený, v zahradnictví už si vyhlédl ty nejkrásnější listopadky v teplých odstínech. Ráno se ještě oholil a vyleštil si polobotky. Pak se ve svátečním odebral do zahradnictví, přestože si na ten den vzal dovolenou, se slavnostní náladou nastříhal ty nejkrásnější květy a uvil z nich kytici. S ní vyrazil nazpátek. S každým krokem jeho nervozita sílila, člověk přece jen nežádá o ruku  každý den. A zvlášť ne paní Milenu Maškovou. Zhluboka se nadechl a vyšel po schodech do prvního patra. Stiskl zvonek.

Nic.

Zkusil zazvonit znovu, ale nikdo neotvíral. Pan Kalenda byl pevně odhodlaný splnit právě dnes, co si předsevzal, nehodlal se nechat tak snadno odradit. Proto přemohl ostych a rázně zabušil na dveře (přinejmenším jemu to jako rázné zabušení připadalo). Dveře se otevřely, jenomže od Růžičků. "Sháníte paní Maškovou?" zeptala se sousedka. "Před malou chvílí tu byla sanitka. Našla ji doma její dcera z Prahy, co přijela na návštěvu. Mrtvice. Prej tam ležela už od včerejška. Sice ji vodvezli s houkačkou, ale podle mě to má nejspíš za sebou, chuděra."

Měla. Pohřeb byl v úterý.

Všichni, kdo přijdou na místní hřbitov, se shodují, že nejkrásnější ze všech je krajní hrob ve druhé řadě zprava. Vypadá hezky celý rok, ale nejlíp na podzim, když na něm vykvetou listopadky.