Noční můra v Kauflandu (aneb I muži mají své dny)

Ta věta přišla bez varování, osudná jako výstřel z pistole. "Miláčku, budeš muset do Kauflandu na velký nákup," pravila jeho nemocná manželka. Chtěl začít automaticky protestovat, ale když se na ni podíval, viděl, že je jí skutečně zle. Pohled do ledničky potvrdil, že je situace kritická. Zatvrdil se tedy a s cynickým úsměvem akčního hrdiny požádal o nákupní seznam.

Paní Brázdová si plně uvědomovala, jak je její muž na takový úkol nepřipraven, proto mu zhotovila nejen seznam všeho, co je nezbytné zakoupit, ale i přehledný grafický náčrtek jednotlivých regálů, které označila velkými písmeny a k nim pak přiřadila zboží v nich se nacházející. Tohle nemůže splést, pomyslela si a oddechla si, že to snad zvládne. Pan Brzáda seznam převzal rozmáchlým gestem a se slovy "mám tě rád", za něž by se nemusel stydět ani Bruce Willis, vyšel z domu.

První nepříjemné překvapení ho čekalo, když přijel na parkoviště před Kauflandem. Podle počtu zaparkovaných vozidel (místo našel až na opačném konci) si raději ani nechtěl představovat, kolik je lidí uvnitř. A představovat si to také nemusel, protože vzápětí byl uvnitř a "in", kompletně a nezvratně. Proboha, jako by byly Vánoce, pomyslel si znechuceně. Netušil, že pátek odpoledne a sobota dopoledne v podobných prodejnách skutečně takové malé Vánoce jsou. Odhodlaně sevřel madlo nákupního vozíku, z kapsy u pasu vytasil seznam a vrhl se do té líté vřavy.

Zpočátku to šlo dobře, seznam byl téměř perfektní, i když první pochybení přišlo v oddělení ovoce a zeleniny. Kilo jablek? Ale jakých? V prvním popudu chtěl vytáhnout telefon a požádat o upřesňující informace, ale nakonec na to vyzrál logickou dedukcí, vzal ta nejpěknější z cenového středu. Pokračoval vpřed, s pocitem dobyvatele rozrážel vozíkem davy a zdolával regály s nakládanou zeleninou, moukou, cukrem, těstovinami, v regálu s čokoládou dokonce dobrácky přihodil "mořské plody" pro svou nemocnou ženu a vzápětí ve vozíku přistála tři balení želatinových medvídků (ty byly pro děti a pro něj).

Další zásek nastal u regálu s čajem, protože na papíře stálo: ovocný čaj. Ovocných čajů před sebou ale spatřil celé hejno. Nerozhodně těkal pohledem mezi fochy. Všechny krabičky mu připadaly v zásadě stejné, rozdíly vnímal jen na cenovkách. Pracně vybudovaná hradba trpělivosti, jíž se obrnil, se začala otřásat v základech. Ve chvíli, kdy počítač začal hlásit přehřátí systému, se objevila nečekaná záchrana. Stanula vedle něj starší sympatická dáma, a protože jí neunikly jeho rozpaky a měla dobré srdce, spiklenecky na něj mrkla a řekla: "Tenhle je nejlepší, moje vnoučata jiný ani nechtějí." A ukázala na jednu z téměř totožných krabiček. Z pana Brázdy rázem opadlo napětí, tedy alespoň částečně. Oplatil jí úsměv, uchopil krabičku a mrštil jí do vozíku snad přece jen o něco prudčeji, než zasloužila. Po přestálém utrpení přidal k nákupu pivo, které na seznamu nebylo, a dvě láhve coca-coly, které manželka dětem zakazovala. S pocitem lehkého zadostiučinění se znovu zahleděl do seznamu. Najednou mu připadal nekonečný. Hlavou se mu hodnily neodbytné otázky: Na co potřebujeme müsli? A k čemu tolik jogurtů, pak je lednice zbytečně zacpaná. A proč na seznamu není salám ani klobása? V případě té poslední se rozhodl chopit iniciativy a v oddělení lahůdek zakoupit "něco na zub". Nepočítal však s tím, že i když je ve frontě třetí, stráví tam deset minut.

Teď už tedy skutečně přestával situaci zvládat. Neuspokojilo ho ani plesknutí mrtvého masa, které vrhl do vozíku tentokrát už opravdu velmi prudce. A těch lidí všude kolem! Strkali do něj, naráželi mu do vozíku, mluvili, chovali se jako idioti. Pan Brázda sbíral poslední položky seznamu a v duchu si představoval, že hraje počítačovou hru a za každou úspěšně nalezenou věc mu naskakují body. To trochu pomohlo. Ale jen trochu. Nejhorší měl teprve před sebou. Konkrétně u regálu s dámskou hygienou.

Always Ulra Normal Plus. Proboha! Bezradně chodil kolem regálu a hledal zadanou značku, ale marně. Jeho nyní již velmi pohnutému psychickému stavu nepomohlo, ani když ho zahlédl soused, se kterým chodil na pivo, a místo pozdravu  se rozesmál a zvedl palec. Brázda měl sto chutí zvednout v odpověď úplně jiný prst, ale za sousedem se vynořila sousedka, takže od pomsty upustil. Jenže se mu neulevilo. Přecházel sem a tam a začínal připomínat lva v kleci. Nakonec už to nevydržel a vytáhl poslední zbraň: telefon. Zavolal ženě a pro jistotu se na ni rovnou obořil: "Tady žádný ólvejs nemaj!" Žena si neodpustila povzdech mučednice, což mu neuniklo, a začala mu vysvětlovat, že tam konkrétně téhle značky mají půl regálu. "Ne, ty mě neposloucháš! Říkám ti, že to tu nikde není!" Žádný z nich nemohl tušit, že se obchodní řetězec Kaufland nedohodl s výrobcem na ceně, takže značku přestali prodávat. Paní Brzádová však empaticky vycítila, že manželův psychický stav je na pováženou, proto nakonec ustoupila a svolila, aby zkrátka koupil nějaké jiné "normal plus". Balíčkem mrštil Brázda do vozíku tak, že nebýt měkké a hebké konzistence jeho obsahu, pravděpodobně by dokázal prorazit ve dně díru. Nyní již hurá směr pokladny.

Ve velmi temném rozpoložení rozrážel davy přídí vozíku jako ledoborec, hnal se k cíli cesty, zaměřenému radarem, zatímco z reproduktorů se linul kauflandsong o "zemi, kde ti lidé rozumí". Matně si vybavil Michaela Douglase, když s baseballovou pálkou vpadl do obchodu na čerpací stanici. Ano. Kdyby měl zbraň, stačil by jeden malý incident navrch a vystřílel by všechny okolo. Trochu ho uspokojila představa rozprskávajících se láhví mléka, okurek, které se mění v hromadu poletujícího slizu, a především rozcupovaných předmětů dámské hygieny, proměněných v bílý sníh pokrývající brzy celičký Kaufland. Ano. To by šlo.

Konečně před sebou spatříl cílovou rovinku, za níž ho čeká už jen klid a konzumování zakoupených klobás. Pokladny. Vytahal zoží na pás s pocitem, že konec jeho utrpení je přece jen na dohled. Konečně se napřímil a s pocitem dobře vykonaného díla si oddechl.

"To si sem nedávejte, tahle pokladna zavírá," upozornila ho pokladní.

Relativní klid se rozprskl jak mýdlá bublina. "To mi říkáte až teď, když jsem to sem všechno vyskládal?!!" zahřměl se spravedlivým rozhořčením.  Slečna jen ukázala na cedulku s nápisem "POKLADNA SE ZAVÍRÁ, RÁDI VÁS OBSLOUŽÍME NA VEDLEJŠÍ POKLADNĚ". Pan Brázda zbrunátněl a na spáncích mu vystouply žíly. Představil si, jak jí ustřeluje hlavu. Nepomáhalo to. Slečna prodavačka pojala vážné obavy o jeho zdravotní stav. "Není vám dobře?"

"Ne, to není," procedil mezi zuby a snažil se neřvat.

"Tak já vás ještě vezmu," uvolila se v záchvatu dobré vůle, kterou už však Brázda nedokázal ocenit. Nesmíme zapomenout, že to byl v jádru dobrý člověk, ale čeho je moc, toho je příliš. Cestu ke svému vozidlu na parkovišti si nepamatuje, všechno pohltila rudá mlha, kterou měl před očima. Tou mlhou se jen na kratičký okamžik prodralo poznání, že tohle jeho manželka podstupuje týden co týden. Vzápětí se však pochybnosti rozplynuly. Každý chlap přece ví, že ženské nakupování milují!

Fotografii k článku jsem použila z Wikimedia Commons pod volnou licencí Creative Commons Attribution/Share-Alike License, autorem je Zákopák, odkaz: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Kaufland_%C4%8Cesk%C3%A1_L%C3%ADpa.jpg