Něco jako závislost

Závislost na městě existuje a vyskytuje se poměrně běžně. Postižený o ní často ani neví, přestože je váben jak můra lampou, o kterou si může spálit křídla - a přece neodolá (obdobné je to u žen a čokolády).

Je to chaos, rychlost, kakofonie, blázinec, cirkus, zkrátka mazec.

 Je to odraz. Náš.

 A někdy taky podraz, kdy si připadáte jako blbec a vypadá to, že se vám celé město směje.

Na každém rohu někdo/něco. Raději nasadit černé brýle a černou siluetu, radši se schovat.

 Co se spolu budeme bavit, je nás tu tolik a nikdo není na nikoho zvědavý.

 Všichni máme minimálně dvě tváře. Jednu ukazujeme na potkání, ta druhá se dá jen tu a tam zahlédnout (o případných ostatních nemluvě).

 Kdoví kolik jich má třeba takový Y.S. Laurent.

 Ale i když to vypadá jako mraveniště, nakonec v tom stejně jedem každý sám. Sám za sebe.

 Tak tedy ukončete výstup, čelisti se zavírají. Příští zastávka - město. Budete pozřeni, vyplivnuti, poznamenáni, připoutáni, okouzleni i zhnuseni, fascinováni, přitahováni. Závislost prvního stupně.