Lidé ve městě na Temži

Vidím město veliké, jež mraveniště připomíná, město pochmurné i velkolepé, které se hemží lidmi všech národností. Tak nějak by to možná řekla kněžna Libuše, kdyby byla Angličanka (velmi pravděpodobně by to navíc řekla anglicky). A právě do této metropole konečně zavítala i Faltejsková s r.o. a přináší zpravodajství o tom, co viděla, slyšela, pochopila i nepochopila. V dnešním blogu se chci věnovat lidem, kteří v Londýně žijí. Stavby, zajímavosti, venkov i krajinu vám budu servírovat postupně v následujících článcích, abych vás nezadávila příliš velkým soustem najednou.

Londýn je skutečně obrovské město, konekonců má nějakých 7,5 milionu obyvatel, čili takové větší Slovensko v jednom městě. A rozhodně to v přeplněných ulicích a dopravních prostředcích pocítíte. Lidé jsou úplně všude, je v podstatě nemožné vyfotografovat nějaké místo bez nich. Skutečně zajímavá je skladba těch, které na ulici potkáte, pokud jde o barvu pleti, najdete tu totiž v podstatě všechny myslitelné (sem tam jsem zahlédla i osoby v obličeji zelené, jen na modrou jsem nenarazila), v Londýně žijí lidé z celého světa. Samozřejmě tu na tom nikdo nevidí nic divného.

Londýn je také město až hyperkorektní, pokud jde o právo na soukromí. Všimla jsem si, že například cestou v metru (které je fascinující kapitolou samo o sobě) si všichni pasažéři dávají záležet, aby se na nikoho zpříma nedívali. Většinou tedy studují různé knihy, strop, podlahu, své boty a podobně. Přemýšlela jsem o tom a nedokážu se rozhodnout, jestli je to dobře, nebo špatně. Na jedné straně si po pár dnech zvyknete na osvobozující pocit, že je v podstatě úplně jedno, co máte na sobě, protože se na vás stejně nikdo ani nepodívá (což pochopí zejména ženy). Na druhé straně i kdyby vám to slušelo sebevíc, nikdo si toho taky nevšimne (což pochopí zejména ženy). Ani kdybyste vyrazili jen v pytli na odpadky a na hlavě měli navíc ptačí hnízdo i s vejci, neuslyšíte na svou adresu žádné nevhodné poznámky či (ne)tlumený smích, ale v žádné situaci nedochází ani k pozitivnímu kontaktu (a to ani když ten pytel a hnízdo nemáte), žádný chápavý úsměv, projev sympatií, nic. Čili osvobozující, leč sterilní. Velký prostor pro vyjádření individuality (minimálně pokud jde o vzhled, leckdy člověk zahlédne skutečně zajímavé exempláře), ale nulová motivace vyjadřovat ji, nikoho to stejně nezajímá. Ještě jsem se nerozhodla, až k tomu dojde, dám vědět.

A teď už předám slovo svému objektivu (někdy mám podezření, že je o dost chytřejší než já).