Lesk a bída maloměsta - Benešov

Narodila jsem se v Praze, vyrůstala jsem v Praze, vdala jsem se v Praze a v Praze jsem povila první dvě děti. Pak jsme dali metropoli vale a přestěhovali se na vesnici s nějakými devatenácti domy.

Nejspíš za to hodně mohly Děti z Bullerbynu, které jsem četla poprvé někdy v první třídě, už tenkrát jsem se pevně rozhodla, že až budu velká, bude ze mě "selka". Život na malé vesnici je velmi pestrý, ale o tom až jindy. Dnes budu psát o malém městě, které jsem si oblíbila, a tím je Benešov (leckdy se k názvu dodává "u Prahy", ale nechci se dotknout citlivějších povah a dělat z Benešova jakýsi apendix, přívěšek či přílepek hlavního města).

Ta vesnice, kde žiju, leží jen pár kilometrů od něj, a protože u nás patří k vymoženostem civilizace asfaltová vozovka, autobusová zastávka, popelnice na tříděný odpad a schránka na dopisy, toť vše, veškeré vzdělávací, nakupovací, kulturní i nekulturní aktivity našince se odehrávají právě v Benešově.

Po architektonické stránce není Benešov nic moc, to říkám na rovinu, dost surově se na něm podepsal socialistický sloh, něco zastanou i některé dnešní novostavby. Ale má svá zákoutí, jako asi každé město (v dohledné době mu věnuji fotoblog). O to však vůbec nejde. Já si to tu oblíbila z úplně jiných, takříkajíc osobnějších důvodů.

Prvním je příjemná přehlednost. Když například řeknete, že je to "u semaforu", všichni vědí, neboť světelná křižovatka je v Benešově jen jedna (podobné to bylo s kruhovým objezdem, neboli "kruháčem", ty už tu teď jsou čtyři). Pak jsou tu místa, jako je "vozejčková sámoška", "bejvalej kulturák", "tam co byli hasiči", když tohle řeknete, Benešováci (a pravděpodobně i modří) už vědí.

Další důvod, proč mě maloměsto "vcuclo", je to, jak se všichni znají (a jestli ne všichni, tak minimálně ob jednoho). Prodavačka v řeznictví se vás při nákupu optá, jestli už je vaše malá zdravá, knihovnice chce vědět, co že jste tak dlouho nebyla na cvičení, ve frontě u pokladny za vámi stojí mechanik, co vám spravoval auto, kterým jste sousedovi nacouvala do oktávky, a ve vířivce v krytém bazénu se kolikrát sejdete s kurátorem místního muzea, praktickým lékařem svých dětí a elektrikářem, co vám opravoval pojistky a hraje v místním ochotnickém spolku (někdy přímo se všemi najednou - to jsou situace obzvlášť k popukání). Občas dochází i ke komickým zjištěním, například váš nový gynekolog je otec synovy spolužačky, s nímž jste předtím důstojně pohovořili na třídních schůzkách, nicméně celkově to já vnímám jako jev pozitivní (samozřejmě nemyslím to s gynekologem). Vážně se cítím líp, když jdu po náměstí a než těch pár metrů přejdu, pozdraví mě spousta lidí, mám dobrý pocit, že většinu těch kolem sebe znám, aspoň od vidění. Tím, že tu nefunguje ta velkoměstská anonymita, do vás na chodníku nikdo nevráží, poměrně slušná část řidičů před přechodem zastaví, a když si (jako jedna nejmenovaná osoba) necháte klíčky ve dveřích zaparkovaného automobilu a po hodině se vrátíte, ještě pořád tam jsou (dokonce i s automobilem!).

Trochu tu pokulhávají nákupní možnosti. Jsou tu velké obchody s potravinami a smíšeným zbožím (dříve "sámošky", dnes supermarkety - jenže tohle slovo prostě nesnáším), hezky od každého jeden. Je tu jeden Kaufland, jeden Lidl, jeden Penny Market (lidově penys) a jedna Billa. Pak je tu přehršle obchodů se stavebninami, řeznictví a drogerií, hodně tu frčí "Vietnamci", "Číňani" případně "Slováci" (to je taková ta specialitka, na kterou všichni nadávají, ale všichni u nich nakupují), zato knihkupectví je tu jedno (bývala dvě, leč neuživila se), obchod s hudebními nosiči jeden atd. V době internetového obchodování se to dá celkem snadno oželet.

Místní obyvatelstvo je na svou baštu patřičně hrdé, to je patrné z názvů mnoha firem a společností, je tu namátkou prodejna s nápoji Benecentrum, dále Benetaxi, Pizza Bene, Benestav, Benereal, Beneinvest a mnohé další. Dokonce tu mají jednu takovou kuriozitku: když se jde pařit do místního Kulturního centra Karlov, skoro všichni řeknou, že jdou "na Bene" (podotýkám, že z toho mi naskakuje kopřivka). Benešov bývá též vznosně označován jako "město piaristické moudrosti" (piaristé tu jsou ale dávnou minulostí, jak je to s moudrostí nevím).

Tak jako tak se tu ale zachovalo to, co ve velkých městech chybí. Znáte svého souseda a nejen jeho, znáte i celou jeho rodinu, datum narození, minulost v kostce (případně číslo bankovního účtu). Vnímáte ostatní. A to je právě to, co způsobuje, že žijeme "spolu", ne jenom vedle sebe jako anonymní roboti.