Kam míří chmýří

Do dálek přece, do neznáma, za tajemstvím a naplněním. Padáčky prostě jednoho dne dozrají, seřadí se v šikem v šik kolem dokola a připraví se k letu. Nastává rozechvělé očekávání, které se sféricky šíří a je silně nakažlivé. Na co čekají? Na vítr přece. Začíná pofukovat. Je ráno a mezi padáčky dojde i na slzy, vědí, že se už za chvíli nejspíš rozloučí a víckrát se neuvidí. A už je to tady. Některé vítr surově urve jako příliš náruživý milenec, jiné vezme jemně do náruče, o další jen zavadí, trochu je rozechvěje, a ostatních si ani nevšimne. Tak to jde kolik dnů, větry si vybírají a řady padáčků řídnou. Některé mají štěstí a doputují na místa dosud netušená, o nichž nebyla zmínka ani v padáččích legendách, jiné se větru vysmeknou a skončí kousek od domova. A ty, které zůstaly na ocet? Čekání se pro ně každý den stává neúnosnějším, až je jednoho dne zlomí a ony jednoduše vypadnou rovnou dolů na zem. Anebo do záchranné pavoučí sítě, v níž se pak stanou nechtěnými zajatci. Nakonec přichází to nejdůležitější. Úkol. Vytvořit novou rostlinu. Ale to je běh na dlouhou trať a já tohle vyprávění nechám na příště. Až zase vyrazím tam, kde pampelišky dávaj dobrou noc.