Hororové zážitky z koncertu ZUŠ aneb brambůrky v Národním

Upozorňuji, že tento článek vznikl v přetlaku, právě jsem se totiž z vánočního koncertu základní umělecké školy vrátila a vře to ve mně tolik, že musím trochu "vypustit páru".

Protože se mé dvě starší děti realizují hudbou, navštívila jsem takových koncertů už hezkou řádku. A pokaždé je to stejné, ne-li rok od roku horší.

Vůbec teď nemluvím o tom, že se na pódiu sem tam něco nepovede. S tím se počítá. Máme je rádi a předpokládám, že i mladí Mozartové, Šporclové a Vanesy Mae nějak začínali. Tréma je mocná a zlá čarodějka a děti se navíc snaží, aby ze sebe vydolovaly na pódiu to nejlepší. My jsme na koncertě proto, abychom je podpořili a dali jim ochutnat pravou koncertní atmosféru. A to je právě ono.

Nejsem tak stará, abych mohla prohlašovat, že "tohle za nás nebývalo", ale vážně mám pocit, že je publikum čím dál nekulturnější. Dobře polovička po celou dobu koncertu hovoří s příbuznými, kterých se na takové akci někdy sejde solidní počet, protože Pepíček bude zpívat písničku s hudební přípravkou. V pořádku, chtějí být u toho okamžiku, kdy se zrodí budoucí hvězda, nebo své dítě normálně podpořit, ale proč tedy po zbytek koncertu, kdy jejich ratolest nevystupuje, rozebírají, pro koho už mají dárky, co je potřeba nakoupit a jaký má kdo menstruační kalendář?

Další kategorie jsou mobilmani - pokaždé během představení několik mobilů zazvoní. Někdy provinilec telefon spěšně vypne s kajícným výrazem, jindy neváhá a zatímco se na jevišti "cizí fakan" úporně snaží, klidně si "šeptem" hovor vyřídí.

Pak tu máme přicházeče a odcházeče. Nechci označit konkrétním výrazem člověka, který netuší, že ze sálu se vychází během přestávek, nikoli během jednotlivých výstupů, jejichž délka obvykle nepřesahuje pět minut (za tu dobu se snad nikdo nepočůrá).

Nesmíme zapomenout na fotografy a kameramany. Jakmile se totiž na pódiu objeví jejich potomek, zvedne se v hledišti les rukou s mobilními telefony (tentokrát fotografujícími), z řad vyskakují osoby, které svou zadnici bez rozpaků nastrčí do obličejů diváků v první řadě, jen aby potomka zvěčnili. Tuhle jsem zaslechla rozhovor dvou dam po skončení koncertu. "Tak jak se ti líbilo, jak to Pavlínka zahrála?" "Já ani nevím, musím si to doma pustit."

A na závěr, kategorie nejhorší, v níž se snoubí všechny předchozí nectnosti: rodiny dětí vytupujících na koncertě se sborem. Když totiž takové skupinové číslo skončí, nahrnou se dítka do sálu ke svým rodinám a ty, přemoženy dojetím, ignorují, že koncert pokračuje, a zaplavují své potomky chválou (případně výtkami, které se týkají špatně zastrčené košile, šťourání v nose na pódiu a podobně). Nějaká tři další čísla s dětmi vesele poklábosí a v polovině čtvrtého se celá rodina zvedne a odchází.

Tak. Samozřejmě si uvědomuji, že na koncerty chodí i spousta slušných lidí, těch se můj příspěvek netýká. Všem ostatním chci vzkázat: než na koncert vyrazíte, dobře si rozmyslete, jestli tam opravdu chcete jít, a proč vůbec. Pokud přesto půjdete, nezapomínejte, že těch malých Pepíčků je tam spousta, ne jenom ten váš. Běžte svým i cizím dětem příkladem, protože jinak se budou za chvíli konzumovat brambůrky v Národním během představení.