Hořkosladká

Stojím u okna a dívám se ven, do zahrady zasypané spadaným listím. Při každém výdechu se na skle objevují zamlžené loužičky, do kterých někdy jako malé dítě kreslím prstem. Mám velkou zahradu, starou a krásnou, ale je to spíš zásluha těch, kteří vilu obývali přede mnou. Já jen pokračuji v tom, co bylo kdysi započato. Hned za zahradou začíná les, z druhé strany domu je menší louka, kterou nikdo neseká a v létě je plná zvonků a kopretin. K vile vede široká příjezdová cesta lemovaná lipovou alejí. Ty stromy jsou nádherné a majestátní, stejně staré jako můj dům a zahrada, nad nimiž jako by držely němou stráž. Teď je cesta zapadaná listím, ale mně to nevadí, mám tenhle šustící a voňavý koberec ráda a kromě Berty a Karly, které pečují o skleník, sem stejně nikdo jiný nechodí, jen občas někdo přijede pro květiny a jednou týdě se zastaví pan Mácha, který u mě zastane všechny údržbářské práce. Přes týden si zapisuji, co je potřeba, pak mu seznam odevzdám a on si poradí.

     Beru ze stolku sklenici s tureckou kávou, černou, voňavou a hořkou jako hřích. Já vím, už to řekl někdo přede mnou, ale přesně takovou ji mám ráda. Hřeju si o sklenici dlaně, nasávám tu vůni a je mi dobře. Teď, na podzim, je v domě chladno, i když jsou krb a sporák v kuchyni roztopené. Poprvé upiju, ochutnám svůj černý hořký hřích a zavřu oči. A představuji si, jak se vrací, vchází dovnitř a já zastavuji čas, abychom zůstali navždycky tak, spolu uprostřed vůně kávy, tlejícího listí a hořícího dřeva.

      Když na něco myslíte tak usilovně, že zapomínáte dýchat, když doopravdy toužíte, může se stát, že se to splní. Nebo aspoň částečně. Někdo klepe a já jdu otevřít. Stojí tam s lehce provinilým úsměvem a čeká, co já na to. Neřeknu nic, jen se otočím a vracím se zpátky. Cítím, že jde za mnou. I tuhle chvíli bych chtěla zmrazit a uchovat v průzračné kostce ledu na vlahé letní večery – přišel za mnou.

      Sundá si kabát a usadí se ke stolu s háčkovaným ubrusem. Připravím mu kafe (on nepije kávu, vždycky kafe) s kardamomem a cukrem, potrpí si na sladké hříchy, ne hořké jako já.

      Sedíme naproti sobě a ještě pořád mlčíme. Jsou to dva měsíce. Dva nekonečně dlouhé měsíce, co naposledy odešel. To jeho přicházení a odcházení trvá už dva roky. Z ničeho nic mi vpadne do života, převrátí ho vzhůru nohama a druhý den je pryč a nechá mě samotnou ve staré vile uprostřed staré zahrady, kde mi společnost dělá jen staré dobré „kdyby“.

      Nikdy mi neříká, kam a proč odchází, proč se tak dlouho neobjeví, a já se nikdy neptám. Nechci to vědět, chci ho znát jen v tu chvíli, kdy je můj. Natáhne se a vezme mě za ruku. Okamžitě tím rozpoutá stejnou bouři jako pokaždé, bouři v níž je ztracen i ten nejobratnější námořník. I my dva se musíme pevně držet jeden druhého, aby nás nesmetl vichr, nespolkly černé vzdouvající se vlny. A přece je to dnes jiné. S podtónem, jehož hořkost překoná i mou černou kávu, je to hořkost mandlí, stejná jako cyankáli. Je to naposledy. Cítím to. Vím to. Už nepřijde.

      A tak škrábu a koušu do krve, abych ho poznamenala, aby mě nemohl tak snadno vymazat z paměti.

      Je ráno. Sedím v křesle, zabalená do plédu, a dívám se ven, na cestu pohřbenou pod zlatým a rezavým listím, která se ztrácí v mlze. Cestu, kterou odešel. Nakonec se zvednu a jdu připravit květiny na smuteční vazbu, které si mají odpoledne vyzvednout. Když jsem hotová, odeberu se do malého pokoje se sekretářem z ořechového dřeva, na kterém trůní můj psací stroj. Každý den píšu deset stránek nové knihy. Brzy už bude hotová. Píšu, dokud mi není chladno, tahle místnost se jen tak nevytopí, pak se vrátím ke krbu v obývacím pokoji a schoulím se do lenošky. Hledím do plamenů a pookřávám. A najednou chápu, proč se celý den cítím divně a zvláštně, proč se mi zdá, že mé tělo se mění, proč je dnes všechno jiné.

     To protože tentokrát mě nenechal samotnou. Něco mi z něj zůstalo. Napořád. Roste to ve mně. Cítím to. Vím to. S úsměvem si do kávy naliji mléko a vmíchám dvě lžičky cukru.