Františkovy povedeně nepovedené Vánoce

František Krupička je muž důstojného věku 62 let s poněkud prořídlejší světle hnědou kšticí, průměrné výšky, ucházející postavy (mírně zakulacené v místech nad opaskem kalhot). Jeho nejpřitažlivějším fyzickým rysem jsou jemné modrošedé oči. On sám si na sobě nejvíce cení intelektu, vzdělání a všeobecného přehledu, ovšem nadstandardní výbava v tomto směru byla vyvážena poněkud nedostatčným uzpůsobením k samostatné existenci v materialisticky přízemním světě, což jeho bývalá manželka hodnotila výrazy "neschopnej, nemožnej, levej jak šavle, naprosto nepoužitelnej". Opustila ho před necelým rokem - tedy ne že by se odebrala na onen svět, odebrala se jen do jiného města s jiným (a mladším) exemplářem mužského pokolení. Minulé Vánoce ještě slavili společně, ale upřímně řečeno, byl to celkem propadák, zvlášť protože se paní Krupičková poté, co si rozdali dárky, vymluvila, že si jde do koupelny vyzkoušet tu překrásnou novou zástěru, co jí nadělil Ježíšek, popadla mobil a zavřela se na následující dvě hodiny v koupelně.

Právě teď stojí František před zrcadlem. Zkusí zatajit dech a zatáhnout pupek. Srovná ramena. Vypne prsa. Ujde to. Na svůj věk nevypadá zas tak špatně. Navíc je vědeckým pracovníkem Geologického ústavu Akademie věd, což o sobě rozhodně nemůže říct každý. Má to prestiž, má to zvuk. Sice ze svého platu na vilu s bazénem nenašetří, ale život přece není jen mamon. Tak proč by si tak solidní muž ucházejícího vzhledu nemohl najít novou životní partnerku? Má na to!

Takto povzbuzuje sám sebe, protože zkrátka potřebuje, aby mu někdo dodal trochu sebevědomí. Blíží se Vánoce a on je za žádnou cenu nechce trávit sám. Teď jen kde nějakou potenciální partnerku sehnat. Když překonal někdy v létě prvotní šok z manželčiny podlé zrady, nejprve všechny ženy definitivně zavrhl. Zapřísáhl se, že zůstane vlkem samotářem. Jenže zjistil, že to není vůbec jednoduché, a navíc mu pocit chlapáctví, který si od tohoto kroku sliboval, nevydržel dlouho. Fazole z konzervy, mražená pizza a rybí prsty se mu záhy omrzely, přišel téměř o všechny košile, když experimentoval s automatickou pračkou (tedy nepřišel o ně definitivně, ale k tomu, aby oblékl narůžovo obarvenou košili, zkrátka neměl dost osobní odvahy - navíc by byl mezi kolegy v práci terčem posměchu!). Na začátku byl nadšen nejrůznějšími zlepšováky, například zakoupil papírové tácky a plasové kelímky, ty totiž nebylo třeba po jídle umýt, jednoduše je vyhodil a bylo uklizeno. Jenže to zas trochu lezlo do peněz. Utěšoval se tím, že teď alespoň ušetří za vložky, voňavky a další ženské nesmysly. Z toho měl chvíli dobrý pocit, ale takový dobrý pocit nezahřeje.

A teď ještě ke všemu ty Vánoce. Nedokáže se smířit s tím, že by je měl trávit o samotě. Jaký by pak měly vůbec smysl? Děti si s manželkou nepořídili, dokonce ani psa, bratr v 80. letech emigroval do USA a rodiče už nežijí. NOVÁ žena, kterou si natruc té STARÉ (chacha) hodlal najít, zůstávala stejně imaginární jako na začátku. Představoval si ji tak nějak jako Salmu Hayek, jen v českém provedení. Nejlépe aby byla hezká, chytrá, dobře vařila, byla čistotná a pořádná, zkrátka žena, která někomu potřebuje poskytnout péči a něhu. Uvědomoval si však, že takové nerostou na stromech, proto byl ochoten slevit ze svých požadavků. Zkusil to na prodavačku v lahůdkách v sousedním vchodu, ale pozvání ke společné konzumaci sekané s bramborovým salátem se neujalo. Pokusil se oslnit sympatickou vdovu, která pracovala jako servírka v nedalekém hostinci, ale poznatky z jeho věděcké práce dopadly jako hrách na stěnu vržený ("helejte, já na ty šutráky moc nejsem"). Zkusil si tedy smluvit schůzku přes internet s "celkem pohlednou ženou středního věku, střední postavy, se smyslem pro humor, která hledá právě TEBE", když se však blížil "pod ocas", smluvené místo setkání, a vytahoval z tašky bagetu, smluvené poznávací znamení, spatřil dámu se stejným kusem pečiva. Vzápětí instinktivně hodil svou bagetu žebrákovi, který tu obcházel s kasičkou, a zbaběle prchl. Po několika týdnech hororový zážitek rozdýchal a rozhodl se ještě jednou zkusit štěstí. Tentokrát ho to stálo peněženku i s doklady a bankovní kartou, měsíc vyřizování nových papírů a celkem 8000,- Kč. To už bylo moc i na vědeckého pracovníka. Na Vánoce bude přece jen sólo.

Přesto zahájil jakési přípravy. Koupi stromku rovnou zavrhl, nakonec ale po zralé úvaze za pár korun odkoupil osekané větve. Až doma zjistil, že mu nezůstala nejen manželka, ale ani žádná váza. Nakonec větve notně zkrátil a umístil do plechovk od fazolí, kterou předtím nastříkal zlatým sprejem. S výsledkem byl vcelku spokojen. V samoobsluze zakoupil "pravé domácí" cukroví a naaranžoval jej na talíř (tentokrát poctivý porcelánový) vedle zlaté vázy. To by šlo. V lahůdkách si zamluvil třicet deka bramborového salátu a dva řízky. Kapra stejně nikdy moc neměl rád. U dárků chvíli tápal, zejména polemizoval, zda je má sám pro sebe balit a jak to udělat, aby se překvapil. Nakonec to vyřešil šalamounsky: zaskočil s kolegou vědcem do knihkupectví, požádal ho, aby vybral několik parádních kousků, které by si přál sám, pak od něj tyto knihy zabalené dárkovou službou převzal, u pokladny zaplatil a doma rozmístil kolem zlaté vázy s jedlovými větvemi. Radoval se. O překvapení se nepřipravil, a přitom už to nebudou žádné pitomé pantofle, pánské kapesníky a toaletní voda. Stůl byl slavnostně prostřený, dárky připravené, salát v papíru v lednici a řízky nachystané v mikrovlnce, jen je ohřát. Tak to u Františka Krupičky vypadalo 24. prosince v 11.15. Po důkladné úvaze však usoudil, že chybí ještě jedna věc. Pivo. Nebyl žádný alkoholik, ale ke štědrovečerní večeři zkrátka pivo patří. Vzal tedy džbánek a vydal se ven do hospody na rohu.

Sotva však vyšel před dům, rozlehl se ulicí výkřik: "Chyťte ho! Je to zloděj!" V tom zlomku vteřiny, než bez rozmyšlení zareagoval (čehož později hořce litoval, ale jen do určité chvíle, jak se ještě dozvíme), stihl zaregistrovat hezkou a velmi rozrušenou ženu a hromotluka, který tryskem pádil po chodníku. K němu. Ve Františkovi se v tu ránu probudilo jakési hrdinství, o jehož existenci ve svém nitru neměl dosud ani tušení. Skočil rabiátovi do cesty. Srážka oba povalila na zem. Františkovi se zatmělo před očima. A než se mu před nima mohlo znovu rozsvítit, zloději se podařilo zvednout a připravit ho o výhled definitivně a velmi bolestně.

František se probouzí do bělostného ticha. Je asi v nebi, mezi anděly. Bílé stěny, bílé škrobené povlečení, bílá noční košile. Vzduch je cítit dezinfekcí. Nemocnice, dojde mu vzápětí. Neví, že má obličej samou podlitinu, ale hlava ho bolí, jako kdyby se srazil s lokomotivou. Pak se rozpomene. Na srážku. Na zloděje. Na pivo. Na Vánoce. Podléhá nekonečnému tíživému smutku. Nic se nepovedlo. Je sám a sám zůstane.

V tu chvíli se otevřou dveře pokoje a vchází kypřejší, ale milá a usměvavá sestřička s hnědými vlasy a jiskrnýma očima. Už ji někde viděl.

"Tak už jste vzhůru. To mám radost, pořád se na vás chodím dívat. To bylo od vás tak hezký, jak jste chtěl toho grázla zastavit." Zamává řasami.

František na ni hledí se smíšenými pocity. Líbí se mu, je trochu jako anděl, do toho bílého pokoje se hodí.

"Víte, já šla zrovna do práce. Protože jsem rozvedená a dceru už mám dospělou, vyzbyla na mě vánoční služba. Jak vám je?"

"Teď úplně nádherně," vypraví ze sebe František, i když se mu hlava může rozskočit.

"Tak to si snad dáte. Přinesla jsem si s sebou salát a řízky, tak jestli se neurazíte, až bude na oddělení trochu klid, můžeme si spolu dát štědrovečerní večeři. Stejně tu skoro nikdo nezůstal. Teda jestli za váma nikdo nepřijde, samozřejmě."

"To budu moc rád," řekne František, a když se za ní zavřou dveře, blaženě se zasní.

Tak šťastné a veselé, Františku.