Jdu blátivou cestou utopenou ve špinavé mokré mlze a snažím se vyhýbat největším kalužím. Stejně už mám promáčené boty. Je tu zima. Skoro nic nevidím, šedavé cáry neproniknutelně halí téměř všechno kromě cesty samotné. Kromě bláta a kaluží. Nevím, kde jsem. Najednou se přede mnou z mlhy bez varování vynoří lavička. Sedí na ní a čeká. Na mě, to vím kupodivu jistě.
Přisednu si, stejně by nemělo cenu zkoušet utéct. Připadám si zvláštně otupělý, i když bych měl mít strach. Směle si ji prohlížím. Je nádherná, z té její krásy ale trochu mrazí. Má bílou pleť jako z porcelánu, jemné rysy, vlasy jako peří hrdliček. Jen její oči, šedé a bezedné, jsou znepokojivé, zvlášť když se upřou na mě.
Najednou si vybavím, že už jsem ji párkrát možná letmo zahlédl. Když jsem jako kluk zkoušel efektní výbuchy a jeden se mi dost nepovedl. Když pode mnou praskl led na rybníce, mihla se kolem hned dvakrát, nejdřív sledovala, jak mě tahají z vody ven, pak mi stála u postele, ve které jsem ležel s těžkým zápalem plic. Vlastně se mi najednou vybavují střípky vzpomínek, je to jako kaleidoskop s tisíci odrazů, stačilo jím pootočit a ve všech se najednou objevuje ona. Dýchá mi za krk už od narození. Stará známá, věrná společnice.
"Chceš mě?" zeptá se najednou, což mě zaskočí. Mlha se trochu zvedla. Dívám se na zelenou trávu, která znamená život, a váhám. Částečně po ní skutečně toužím, má zvláštní neuchopitelné kouzlo, vzrušuje mě, dráždí, ale zároveň trochu odpuzuje tím svým ledovým klidem. Jedno vím jistě. Nebude to s ní jako s žádnou jinou, co jsem kdy měl.
Z úvah mě vytrhne její ruka. Chytí mě za zápěstí, druhou si rozepne knoflíčky šatů. Výstřih se sveze stranou a odhalí bílé ňadro. Položí na ně mou dlaň a tázavě ke mně zvedne oči. Čekal bych vzrušení, místo toho jako bych v dlani svíral kus ledu. Chlad mi proniká do morku kostí, šíří se paží do celého těla. Začínám se třást. Už po ní netoužím ani trochu. Nechci s ní nic mít. Ale ona nepustí.
Musí na nás být zajímavý pohled. Sedíme tam, na tom místě uprostřed cesty odnikud nikam, ona s obnaženým ňadrem, k němuž mi nesmlouvavě tiskne ruku, já s hrůzou v očích, třesu se jak ratlík. Najednou ten stisk, který připomíná svěrák, povolí. Vyskočím za lavičky a couvám pryč. Dívá se na mě těma znepokojivýma bezednýma očima. Pak se najednou pousměje, ale to mě svým způsobem zneklidňuje o to víc. "Ještě nejsi připravený," řekne. "Škoda. Ještě jsi pro mě nedozrál. Stavím se později."
Zvedne se, lascivně si s vyzývavým výrazem pozapíná knoflíčky, otočí se a bez jediného slova odchází. Dívám s za ní. Vím, že se setkáme, ale doufám, že to bude trvat hodně dlouho. Možná jednou připravený budu.
Když zmizí v mlze, poprvé se pořádně nadechnu. Vracím se zpátky, odkud jsem přišel.
Probouzím se na lůžku ve sterilně zařízeném nemocničním pokoji, mezi naškrobeným bílým povlečením. Hlava mi třeští, v puse mám jak v polepšovně, všechno mě bolí. Upírám oči na vybledlou stěnu před sebou a snažím se pochopit, rozpomenout se, vstřebat. Kde to jsem a proč?
Dveře pokoje se otevřou. Dovnitř vchází andělská bytost. Je v bílém. Ale vlasy i oči má hnědé, na tvářích pihy.
"Tak jste se nám probral, pane Kvapile. Měl jste vážnou autonehodu, pan doktor přijde za chvilku a všechno vám vysvětlí. Hlavně že už jste mimo nebezpečí."
