Člověčina

Lidi mě hodně baví. Malí, velcí, tlustí, hubení mladí, staří, veselí i smutní. No jo, smutní taky. Procházím ulicemi a koukám se. A vidím věci. Teda lidi. Ne, oprava, lidi, jak dělají věci. Nebo je případně nedělají. Každopádně ale nenudí. Přiznám se, že občas jim podsouvám myšlenky, které, chudáci, třeba ani nikdy neměli, ale to je na tom právě nejlepší, je to vlastně taková hra. Někoho vidím a začnu si představovat: odkud jde, kam jde, proč tam jde, proč odešel, za kým jde nebo od koho odešel, proč se zastavil a za kým se ohlédl. Dívá se na hodinky, protože spěchá? Nebo na někoho čeká? Nebo má jenom rád přehled... Někdy mi trochu napovědí, jindy je to jenom na mně. Ale to je právě ta zábava!

Paralelní světy. Kolikrát je blízko vás někdo, kdo prožívá stejné věci stejně jako vy... a třeba o něm ani nevíte.

Výstava se připravuje. To nevadí, já počkám, myslí si podle mě ta stará paní. Koneckonců, kam spěchat? Kdo si počká, ten se nakonec dočká. Jednou. Někdy. Snad.

Čekat můžete ledaskde. Třeba i v koloně. A když vznikne kolona v Jazzové republice, tak to vypadá na hodně dlouho.

 Jó, dobře je v Praze, na václavským Václaváku můžete dokonce bydlet zdarma, píšou to ve výloze.

Hledání Venuše. "Ty jo, ten chlap kecal, tady vevnitř žádnou Venuši nevidim!" Život je plný malých zklamání.

Někdo si do parku vyrazí třeba se svým přísným koučem. "A makej! Za pět minut ať jsi zpátky, půl kila kližky, deset rohlíků a mlíko!"

I dnes se najdou hrdinové, kteří dokáží odolávat vábení Sirén jako bájný Odysseus. I když volají:      "Vyzkoušej nás všechny!"

Je to pochopitelné, nač podléhat Sirénám, když můžete mít princeznu. Třeba i na václavským Václaváku.

No a když ne... pořád se dá najít intimní zákoutí, kde si člověk může ulevit.

A tak by se dalo pokračovat, ale já už dneska nebudu. Aby mi něco zbylo zase na příště. Každopádně je fakt, že lidé jsou leckdy až překvapivě barevní. I když je kolem černobílo.