Celá zmáčená

...byla ta Praha, když jsem v ní naposledy brouzdala. Na dláždění a na chodnících se odrážela světla neonů, šedivou pelerínou, kterou si oblékla, prosívtaly barevné deštníky jako ztřeštěné knoflíky. "Teda to je dneska počasí," ozývalo se každou chvíli odněkud. Po oknech stékaly potůčky vody a chodci, kterých bylo všude i tak víc než dost, se pokoušeli vyhýbat kalužím (sobě ne, to už se v Praze dávno nedělá). Ale stejně jí to slušelo.

 Rovnoběžky se protínají v nekonečnu, tím pádem by se nerovnoběžky mohly protínat v konečnu. Nebo na konečné. Nebo kdekoli jinde, ne? Občas se s něčím protnout je prostě třeba.

 Dancing in the rain. Ano, v dešti se výborně tančí. Dělám to běžně, mohu potvrdit.

 Vyber si, udělej si mě na míru. Jakou mě chceš, taková budu!

 Pruhy a puntíky, vzor pro letošní podzim.

 Dej si bacha (rychlokurz mimoverbální komunikace).

 Někdy je třeba vyjít tomu druhému vstříc. A jindy zas sobě.

 Na město se dá dívat pořád dokola, a pokaždé je to trochu jiné.

 Říká se, že kdo si počká, ten se dočká. Už se tolik neříká, že kdo to s tím čekáním přehání, prožije život v čekárně  a nakonec zjistí, že mu ta tramvaj stejně ujela.

 Co? Aha, tudy!

 Já vím, určitě někdo řekne, že to vidím moc černobíle. Ale já na barvy nezapomínám (někdy mi dokonce ty černobílé fotky připadají nejbarevnější).

 Tak deštníkům zdar a pláštěnkám zvláště!