Budiž světlo

V sobotu jsem se byla projít, abych si trochu pročistila hlavu. Nebe nestydatě předvádělo své půvaby a já se nechala nachytat a žasla nad tou krásou. A zatímco jsem se kochala, nebe se nenápadně zatahovalo, takže jsem najednou zjistila, že mám nad hlavou obrovský černý baldachýn s dešťovými záclonkami na kraji. Chtěla jsem to zabalit, ale v tu chvíli jsem zahlédla srnce, který se tvářil, jako že o mně vůbec neví. Pochopitelně to dělal naschvál, a jakmile jsem se pracně přiblížila na vzdálenost, aby mělo smysl zmáčknout spoušť, zařval (oni fakt hrozně řvou) a vzápětí zmizel. Tak zase nic. I když něco přece. V tu chvíli totiž z té černé duchny nahoře vystřelilo pár neposedných zlatavých podvečerních paprsků, které dělaly divy. No a než jsem se dostala domů, obloha už byla zase modrá.