Běž taky mezi lidi

Neseď pořád doma, běž taky někdy mezi lidi, řekl vám už možná někdo. Mně teda bohužel ne, tak jsem si to musela říct sama. A protože jsem poměrně přístupný a vstřícný člověk, nakonec jsem se poslechla a po delší době mezi ty lidi vyrazila. Samozřejmě jsem to udělala hlavně kvůli sobě, protože když se neposlechnu, není pak se mnou k vydržení, počkám na tu nejméně vhodnou chvíli a pak si to bezcitně vmetu do tváře. Vyčtu si to, vytrhnu nějaký ten vlas, někdy se na sebe dokonce urazím a nemluvím se sebou (ale to mi dlouho nevydrží, nakonec si vždycky domluvím a usmířím se). Tentokrát jsem ovšem byla moudřejší než já a šla jsem.

 A bylo to fajn. Na lidi jsem narazila v podstatě hned, jak jsem se ponořila do města. Spoustu lidí. Úplně všude, přede mnou, za mnou, dokonce i ve skle byli (jako by nevěděli, že do skla patří vejce).

 Mimochodem, je poměrně hodně takových, které můžete zahlédnout tady a ve skle zároveň. Takové poměrně běžné rozdvojení osobnosti. Dnes tím vážně trpí každý druhý, takže jestli se vám to už někdy stalo, nic si z toho nedělejte. Je to vlastně skoro normální.

 Na jednom takovém skle psali něco v tom smyslu, že jako máme poznat  svůj styl (něbo tak něco, bohužel někdo kus utrhl, tak jsem se nemohla poučit úplně, ale útržky informací se občas taky hodí, ne?). Před tou výlohou stála paní a bylo na ní úplně jasně vidět, že nad tím stylem právě přemýšlí.  A to se mi na nás, lidech, líbí, že právě pořád poznáváme něco nového.

 Já vím, měla jsem koukat hlavně po lidech, ale mě prostě hrozně baví dívat se na všechno možné, úplně nejlepší to je, když něco z toho všechna přistihnete právě ve chvíli, kdy to vypadá úplně jinak než normálně. Nebo aspoň trochu jinak. Rozumíte mi, ne? Ne? Aha. No nevadí, aspoň že mám sebe, a já si v tomhle náhodou rozumím docela dobře.

Třeba tady lidi...                                                                            taky nejsou.

 A tady už jo. Tak vidíte. Vždycky mi připadá tak trochu tajemné, když někdo míří tmavým průchodem někam "na druhou stranu" a mám sto chutí takového průchodce sledovat. Ale tady jsem to například neudělala a teď už toho trochu lituju.

 Nezapomněla jsem ani na němé tváře. Člověk je přece nemůže vynechávat, jen protože nemluví, navíc je     to poměrně příjemná vlastnost, protože vám aspoň do ničeho nekecají. Takže co.

 Že s tím ještě otravuju, ale to sklo... no prostě je fakt prima.

 Lidi celkem často chodí po dvou. Ještě  aby taky chodili po čtyřech jako zvířata, že ano! I když jak se to vezme, tady tihle možná po čtyřech přece jenom jdou. No prostě je to někdy dost složité.

 Ale každopádně když jste dva, můžete snadno najít třeba i schody do nebe!

Já už ale dneska nejdu ani tam, vracím se k nám, mezi pole, srny a bažanty. A ticho. Tak lidi, ahoj, zas      někdy příště!