Alena v zemi před zrcadlem

"Řekni, kdo je v zemi zdejší nejhezčí a nejkrásnější?" zadeklamovala zlá královna na televizní obrazovce. Alena Vocílková stála před zrcadlem na chodbě panelákového bytu 3+1 a kladla mu víceméně tutéž otázku. Zaujala obdobnou pózu jako Angelina Jolie na jedné z fotografií, které si ten den prohlížela na internetu. Bohužel se nedalo říci, že se stejným výsledkem.

To se jí to hubne, když má tolik peněz a nemusí trávit čas u sporáku! Navíc je hubená až nechutně, to už vůbec nevypadá žensky! A ke všemu je skoro stoprocentně úplně pitomá! Vzedmula se v ní přímo tsunami rozhořčení. Je to vážně nefér, od rána do večera lítá kolem dětí, domácnosti a práce, a na rozdíl od Angeliny by jí za akty pravděpodobně nikdo nezaplatil.

Ještě zkusmo našpulila svůdně rty, o chvíli si s povzdechem natáhla tričko a tepláky a šla umýt nádobí. Koneckonců jsou ty dokonalé krasavice jen virtuální realita, ona je normální zdravá ženská, sice možná ne tak lepých tvarů, přesto však obdařená bujnými vnadami. Tato úvaha ji celkem uklidnila.

Příštích několik dnů se odvíjelo ve stejném duchu jako obvykle, práce, děti, domácnost, děti, domácnost, práce. Něco se však přece jen změnilo. Alena začala jisté drobnosti vnímat v novém světle. Jako by si nasadila makroobjektiv, z komárů se nestali velbloudi, ale přímo okřídlení titáni.

Tak například dnes ráno na ni podnikový vrátný, dobrácký pan Válek, volal: "Alenko, vám to zase sluší. Vy jste taková pěkná ženská, krev a mlíko." Během oběda upřela odporně vychrtlá kolegyně oči na místo u stolu v jídelně vedle ní a se slovy "sem už se nevejdu", odkráčela k jinému stolu. Sousedka, která vzhledem připomínala pravítko, si odpoledne postěžovala, že bude muset držet další dietu, protože váží už celých 56 kilogramů (Alena se naučila ručičku váhy ignorovat, jakmile přelezla přes 65 kilo, když se pak jednou zatoulala za 70, darovala váhu své matce). Když si byla v kabince obchodu s konfekcí vyzkoušet džíny se slevou 50% (!), psychicky nevydržela, přestože si opakovala, že jejich zrcadla nutně musejí rozšiřovat, a z obchodu prchla bez výhodné koupě. A večer ji manžel plácl po zadnici se slovy "to je materiál"!

To všechno byly události zdánlivě spolu nesouvisející, leč dohromady se přetavily ve žhavé magma, které nabíralo na objemu, až nakonec vytrysklo na povrch a vulkán Alena se mohutně otřásl. A právě tento otřes vyvolal zásadní rozhodnutí.

Zhubne! A začne o sebe pečovat.

Její život se zásadně změnil. Vstávala o hodinu dřív a před odchodm do práce se nalíčila a vyfoukala si vlasy, posnídala cereálie, které se daly považovat spíš za takové pošimrání žaludku zevnitř než za jídlo, do své kanceláře přestala jezdit výtahem a místo toho vybíhala do třetího patra po schodech (i když bylo trochu nepříjemné stanout tváří v tvář šéfovi udýchaná a zpocená), zaplatila si členství v posilovně a večerní televizní pořady sledovala ze sedla rotopedu, který stál až do té doby na chodbě a sloužil jako trochu dražší věšák na prádlo.

Bohužel už jí nezbývaly síly ani čas na úklid ani na děti, protože zkuste vyběhnout desetkrát schody, přitáhnout nákup pěšky (ideální posilování), odlíčit se, natřít na obličej pleťovou masku a vylisovat šťávu z čerstvého ovoce a zeleniny kvůli přirozeným antioxidantům, a pak ještě skákat kolem plotny.

Její manžel to zpočátku sledoval s cynickým pobavením, nepřisuzoval jejímu úsilí dlouhé trvání, bral to jako takové dočasné zpestření rodinného života. Když se však série studených večeří prodlužovala, pochopil, že jde do tuhého. Pokusil se ženě domluvit, ale kupodivu se jeho dobře míněná slova "mám tě rád takovou, jaká jsi" neshledala s úspěchem. Alena si je přeložila jako "mám tě rád, i když jsi tlustá jako prasnice". Se vzrůstající nelibostí sledoval, jak je manželka čím dál uštvanější. Z manželského sexu se stala záležitost čistě imaginární a děti vykazovaly známky počínající zpustlosti.

Jak bylo Aleně? Svářely se v ní dobré pocity z toho, že je na cestě k oslnivé kráse a štíhlosti, a výčitky, že všechno ostatní pokulhává někde hodně vzadu, včetně rodiny, na níž si vždycky zakládala. Jenomže věk je u ženy velmi proměnlivý a nebezpečný ukazatel a jak se začne ochomýtat kolem čísel se čtyřkou na začátku, promění se vám život před očima v odjíždějící rychlík, za kterým marně funíte po peróně, i když už nemáte šanci naskočit a ještě někam popojet. Jenže když se chýlil ke konci druhý měsíc tohoto zkrášlovacího maratonu, výčitky byly čím dál nesnesitelnější, navíc jí začalo docházet palivo. Alena nechápala, jak to dělají ty pěstěné paničky s perfektními nehty v teplákovkách světových značek, které potkává v posilovně. To mají doma otroky nebo co? Nemají děti, nevaří, nedělají rodinnou pohodu? A stojí vůbec ta perfektní fasáda za to?

Dobrý pocit z hubnutí a péče o pleť vystřídala neodbytná nespokojenost. Alena totiž přese všechno zůstávala hlavně mámou. A bez toho ji nemohlo těšit ani nic jiného.

Milan Vocílka ničemu z toho nerozuměl. On to viděl tak, že ženské kolem čtyřicítky prostě začínají z nepochopitelných důvodů blbnout. Neměl cit pro "jemné nuance", jak říkávala jeho žena, ale ani jemu nemohlo uniknout, jak je Alena čím dál mrzutější a nešťastnější. Nejdřív ho to trochu rozčilovalo, protože měl rád, když věci ubíhaly v zajetých kolejích, a jakákoli odchylka v něm vyvolávala podráždění, nicméně svou ženu doopravdy miloval, a proto se, komplikacím navzdory, snažil něco vymyslet. Chtěl jí pomoct vyskočit z toho začarovaného kruhu.

Pak přišla další zimní sobota a venku po dlouhé době svítilo slunce. Nádherný den. Milan ve své podstatě opovrhoval vším, co zahrnovalo jiný pohyb než zvedání pravé ruky s půllitrem od stolu v hospodě k ústům, s ohledem na duševní stav své ženy se však rozhodl k radikálnímu kroku. "Rodino, víte co, vyrazíme na procházku," navrhl směle. Ignoroval projevy nadšení svých dvou dětí, které v té době postávaly na prahu puberty (a proč? ty vado. já nikam nejdu. procházky jsou trapný. apod.) a upřel oči na manželku. Ta utrápeně vzdychla. Původně chtěla jet na zumbu do fitcentra, ale venku bylo opravdu nádherně, navíc procházka s manželem, to byla věru vzácná vyhlídka. Kalorie se koneckonců dají spálit i při chůzi, ne?

A tak vyrazili. Přes počáteční odpor dětí se nálada postupně vylepšovala, slunce trochu hřálo a Vocílkovi už záhy všichni vesele žertovali. Vlastně to byl vynikající nápad, mysleli si všichni svorně. Došli do zámeckého parku, kde stály krásné sochy. Děti se okamžitě jaly napodobovat jejich pózy a brzy se všichni váleli smíchy po ojíněném trávníku. Když došli k prázdnému podstavci, Milan Vocílka z náhlého popudu požádal svou ženu, aby na něj vystoupila. S úsměvem to udělala a zaujala ladný postoj.

"Děti, chcí vám něco říct," pravil pan Vocílka a trochu přitom zrůžověl. "Tady před vámi stojí ta nejkrásnější ženská, jakou jsem kdy poznal. A za žádnou bych ji nikdy nevyměnil." Zatímco děti obracely svorně oči v sloup, Aleně ukápla slza. Hleděla na svého Brada Pitta a náhle jako by z ní někdo sňal tunové závaží. Je volná! Sbohem, světe fitek a pleťových masek. Takovým chvílím s manželem a dětmi se nic nevyrovná, ani džíny o jednu velikost menší.

P.S.: Z rotopedu se stal znovu věšák na prádlo, ale pokud si myslíte, že od té chvíle spolu chodili manželé Vocílkovi na pravidelné procházky každý víkend, určitě nejste dvacet let vdaní, nebo máte moc růžový monitor.

Autorem použité fotografie je Chris Natt, odkaz: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Jolietop2.png?uselang=cs