Potřebuje EU novou Lisabonskou smlouvu?

Lisabonská smlouva (LS) vstoupila v platnost na počátku letošního roku a Evropská unie podle ní tedy funguje pouhých 11 měsíců. Přesto ale už je na stole zcela vážně myšlený návrh na poměrně zásadní revizi této smlouvy. Poslední zasedání Rady k tomu dalo poměrně jednoznačný mandát a brzy se dočkáme konkrétních kroků. Ostatně Německo a Francie se na tom již dohodly a tím pádem je o věci de facto rozhodnuto. Pojďme se ale podívat na to, co se vlastně děje a proč se LS má měnit.

Když se sepisoval text euroústavy a později Lisabonské smlouvy, mysleli autoři skoro na všechno. Do kompetencí EU se tak zařadil například výzkum vesmíru a samozřejmě nechybí ani "boj proti globálnímu oteplování" a další módní euronesmysly jako je trvale udržitelný rozvoj nebo obnovitelné zdroje energie. Téměř vůbec se ale v textu LS nemyslelo na to, jak bude reálně fungovat EU v dobách hospodářské krize. A právě tato záležitost je nyní hlavním odůvodněním pro zamýšlené změny LS.

EU a zvláště eurozóna si prošla v posledních měsících velmi složitým obdobím. Hospodářská krize sice vypukla v USA, ale EU zasáhla možná ještě více. Na počátku krize lucemburský premiér a hlava eurozóny Jean-Claude Juncker tvrdil, že to co se děje v USA, by se v EU díky její lepší regulaci stát nemohlo. Brzy jsme ale viděli úplně něco jiného. Krize zasáhla eurozónu plnou silou a udeřila v těch státech, které měly největší veřejné dluhy. Nejprve padlo Maďarsko a Lotyšsko a musely být sanovány Mezinárodním měnovým fondem (MMF). To ještě eurozóna pyšně tvrdila, že euro je stabilní a tam se nic takového nemůže stát. Velmi brzy se ale ukázalo, že v Řecku reálně hrozí státní bankrot. Podobné ikdyž menší hrozby existovaly a stále ještě existují také v Portugalsku, Itálii, Irsku a ve Španělsku.

Pro faktické vládce eurozóny, což je Evropská centrální banka plus Merkelová a Sarkozy bylo nemyslitelné připustit, aby kterýkoliv členský stát této měnové unie zkrachoval. Obávali se, že by to ohrozilo postavení samotného eura. Zároveň nechtěli připustit to, aby Řecko bylo sanováno prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu jako Maďarsko nebo Lotyšsko. Důvod byl jednoduchý. Prostě nechtěli, aby do záležitostí eurozóny strkal nos "strýček Sam", který má v této organizaci stále hlavní slovo. Možná to bylo i z toho důvodu, že hlavními držiteli řeckých dluhopisů jsou německé a francouzské banky. Krach Řecka by tedy měl pravděpodobně obrovské dopady v těchto klíčových státech eurozóny.

To dalo na jaře 2010 vzniknout novému "evropskému vehiklu", kterým se stal záchranný eurofond pro Řecko, na který se složili všichni členové eurozóny s výjimkou Slovenska. Právní základ pro tento fond je přitom velmi vágní. Naopak objem finančních prostředků, které do tohoto "vehiklu" museli zvláště Němci ale i další členové eurozóny napumpovat je gigantický.

Je důležité říci, že Řecko zachraňováno být nemuselo. EU nemá žádnou povinnost zachránit svůj členský stát před bankrotem. Naopak stále platí jedno ustanovení ještě z Maastrichtské smlouvy, že záchrana členského státu před bankrotem je zakázána. Přesto se ale takový krok realizoval. Nynější návrh Německo a Francie na úpravu Lisabonské smlouvy má za cíl zabránit tomu, aby se takové situace, jakou bylo letošní Řecko neopakovaly. Tohoto cíle má být dosaženo tím, že se přímo do LS zabuduje mechanismus pro "nucenou správu" takového bankrotujícího státu včetně toho, že nebudou moci hlasovat a čerpat peníze z evropského rozpočtu. A to bude obsahem novely LS, kterou velmi brzy evropské státy dostanou na stůl.

Mnoho lidí má pocit, že to je krok správným směrem. Já k nim rozhodně nepatřím. Bude to krok směrem k evropskému superstátu a posilování moci Bruselu nad celou Evropou. Spor totiž není o to, zda má být zajištěno odpovědné hospodaření států. To je jasné. Státy mají hospodařit odpovědně a pokud to nečiní, tak mají "řízeně zkrachovat" tak, aby svým pádem neohrožovaly ty odpovědné. Pokud eliminujeme riziko krachu, tak se k odpovědnému hospodaření nedopracujeme. Naopak.

Podstatná je ale otázka, kdo má to odpovědné hospodaření vynucovat. A zde je odpověď buď voliči a tedy trh nebo Brusel neboli centrální autorita. Já tvrdím, že to mohou a musí být pouze a jedině voliči v dané zemi. Pokud tuto pravomoc předají do Bruselu, tak se dobrého hospodaření nedočkají, rozhodně se ale dočkají účtu za sanaci krachujících států.