Celá Evropa stárne a vymírá. Věk dožití se stále rychle zvětšuje a porodnost je nízká. Jak v této situaci financovat důchody? To je otázka, nad kterou by se měli zvláště zamyslet lidé v produktivním věku a především ti mladší pod 40 let, protože ti zaplatí největší část důchodového účtu.
Stárnutí populace je jednoznačně úspěch. Lidé žijí déle, což je dobře. Je to nejlepší důkaz toho, že se u nás zlepšuje kvalita zdravotní i sociální péče a že se zvyšuje také kvalita stravy, pitné vody, hygieny a životního prostředí. V roce 1989 činila délka života u nás u mužů 68 let a u žen 72 let. Nyní je délka života u mužů už 73 let a u žen 79 let. V porovnání s nejvyspělejšími státy světa máme stále ještě k dohánění cca 3-4 roky, ale z postkomunistických států jsou naše údaje jednoznačně nejlepší a v rámci EU patříme k lepšímu průměru.
Stárnutí populace má ale taky svou odvrácenou tvář, kterou je problém financování. Politikové o tom neradi mluví, protože je to nepopulární. Mluvit se o tom ale musí, protože jinak si zaděláme na pěkný průšvih. Je to jednoduché, každý měsíc života navíc stojí důchodové peníze. Čím více je důchodců a čím delší je doba dožití, tím více peněz je v důchodovém systému potřeba. A ty musí někdo zaplatit. Jsou to lidé v produktivním věku, kteří do systému přispívají.
Zde se dostáváme k druhé části problému, kterým je nízká porodnost. Počet narozených dětí sice v posledních 3 letech stoupá, ale porodnost je již více než 15 let pod hladinou 1,5 dítěte na ženu, což znamená, že se populace zmenšuje. Tím pádem budeme mít za 10-15 let méně lidí v produktivním věku. Co s tím? Někteří lidé doporučují imigraci. S tím nesouhlasím. Už teď při zpomalení hospodářství vidíme, jaké problémy jsou s imigranty. Situace se musí vyřešit v rámci občanstva ČR.
Pokud budeme zvyšovat daňové zatížení lidí v produktivním věku, tak od nás utečou cizí investoři. To si nemůžeme dovolit. Musíme tedy udělat něco s dobou odchodu do důchodu. A opět jsme u nepopulárního tématu. Budiž ale jasně řečena prostá pravda, že u nás a ve Francii se chodí do důchodu nejdříve v Evropě a pravděpodobně i na světě. Pokud bude růst délka života musí se zákonitě zvyšovat i délka odchodu do důchodu. V podstatě všechny české vlády od roku 1995 tuto skutečnost uznávají a doba odchodu do důchodu se zvyšuje za "nespokojeného brblání občanstva" každý rok o 2-3 měsíce.
Dalším parametrem je potom samotná výše důchodu a rychlost jeho valorizace. V současné době se jedná u nás o jedinou skupinu občanů, která je ze zákona chráněna proti inflaci. Politické riziko spojené s důchody ale roste, protože důchodců je již cca 2 miliony, což představuje obrovskou masu disciplinovaných voličů. Strany se této rostoucí poptávce již přizpůsobují a podbízejí se návrhy na "třináctý" důchod a podobné věci. Důležité ale je to, aby v systému byly peníze.
Pro lidi mladší 40 let je klíčové to, aby mysleli na zadní kolečka a na důchod se připravovali. Parametry průběžného důchodového systému se budou dlouhodobě spíše zhoršovat a proto část odpovědnosti musí převzít i sami občané. Určitě je dobrou zprávou to, že tak již činí. Penzijní připojištění má u nás již více než 3 miliony občanů, což není málo. Před demografickými parametry nelze strkat hlavu do pisku. Populismem se důchodový systém neufinancuje. Potřebujeme, aby lidé chápali podstatu problému a celonárodní shodu na jeho řešení.
