Arabské jaro nebo islamistická zima?

V západních médiích se v poslední době píše o "arabském jaru". Tento výraz má označovat proces započatý pádem vlády v Tunisku na konci roku 2010 a pokračující změnami režimů v Egyptě, Libyi a zatím neúspěnými revoltami v Sýrii a dalších arabských státech. Jako skoro všechna označení vymyšlená západními médii, je i toto velmi zjednodušené a zavádějící. Jaro v západní politické tradici znamená v zásadě pozitivní osvobozující proces viz například jaro národů z roku 1848 nebo Pražské jaro z roku 1968. Je možné v tomto smyslu hovořit i o "arabském jaru"? S politováním musím konstatovat, že nikoliv. Zatím to vypadá spíše na "islamistickou zimu". 

Strávil jsem teď několik dní na návštěvě v Izraeli. A právě tam mají k událostem "arabského jara" asi nejblíže. Nejsou účastníky těchto událostí, ale zároveň jsou velmi blízko a mají informace přímo z první ruky. Izraelci se shodují v tom, že se nemají jakkoliv do arabských vnitřních poměrů vměšovat. Pokud se jich ale zeptáte na to, zda hodnotí "arabské jaro" jako pozitivní proces, tak se souhlasu nedočkáte. A mají k tomu pádné důvody. Sám nemám žádné důvody obhajovat dědictví kteréhokoliv z padlých diktátorů, ale jak říkají mnozí analytici "lepší je darebák, kterého dobře znám a vím, co od něj mohu čekat než darebák, kterého jsem dosud neměl příležitost poznat".

Vezměme si to ale přece jen popořadě. Ti, kteří si mysleli, že pouliční revolta, kterou jsme viděli v Egyptě, přinese něco dobrého, by se měli seznámit s tím, jak loni rozvášněný dav hodlal vypálit izraelskou ambasádu v Káhiře. Zabránilo tomu na poslední chvíli egyptské komando, které bylo vysláno na záchranu izraelského diplomatického personálu na přímou telefonickou žádost amerického prezidenta. Rovněž to, jak naložil rozzuřený dav s bývalým libyjským diktátorem Kaddáfím není hodno jakékoliv civilizované společnosti. Lynčování v přímém přenosu určitě není cestou k demokracii, ale spíše do pekel kmenové nenávisti a msty. Podobně nechutné divadlo vidíme nyní i v Sýrii a také v některých dalších arabských státech. Je toto pozitivní cesta vpřed? Určitě nikoliv.

Bohužel příliš pozitivní perspektivu nepřináší v těchto státech ani demokratické volby. V Tunisku přinesly zvolení islamistického parlamentu, který navrhuje v nové ústavě zakotvit článek znamenající v podstatě to, že "Izrael je věčný nepřítel, který musí být zničen". Bohužel podobným směrem se ubírá myšlení i nově zvoleného egyptského parlamentu, který je rovněž ovládán islamisty různých odstínů. Tito lidé se v některých drobných věcech neshodují, ale všichni se shodují v tom, že "Izrael musí být zničen". Egyptsko-izraelská mírová smlouva, která byla dlouhá léta základem stability celého regionu se nyní ocitá v ohrožení stejně jako obdobná mírová smlouva mezi Izraelem a Jordánskem.

Problémem nových arabských režimů ale není zdaleka jen Izrael. Do velkého ohrožení se dostávají všechny menšiny žijící v těchto státech a na prvním místě menšiny křesťanské. Ty jsou nyní terčem pouličních násilností a rovněž vypalování kostelů se stává věcí poměrně častou. Je takový vývoj posunem kupředu? Bohužel nikoliv. Je tomu přesně naopak. S politováním je třeba vzpomenout na to, že za Mubaraka v Egyptě menšiny byly chráněny daleko více než je tomu dnes.

Evropa i Amerika se v minulém roce postavily jak v případě Egypta, tak také v případě Libye na stranu povstalců. V případě Libye dokonce řada evropských států v čele s Francií a Británií provedla ozbrojenou intervenci na podporu rebelů. Nyní si musíme položit otázku, zda jsme tím dosáhli reálného zlepšení situace. Je nyní Libye demokratičtější a svobodnější? Mám obavy, že tomu tak není. USA, EU i NATO by se měly nad "arabským jarem" zkrátka velmi důkladně zamyslet a změnit svou politiku tak, aby přinášela lepší výsledky. Zatím jsou výsledky západní politiky žalostné.