Jak jsem tančil v tanečních II.

Prodloužené hodiny pražských tanečních se povětšinou konávaly na Žofíně. Tenkrát byl ještě sál celý zažloutlý a marně volal po rekonstrukci, omšelá výzdoba připomínala někdejší slávu z dob Smetany a Němcové, ale byl to jeden z mála sálů, nepočítaje Lucernu, kde se skutečně dalo tancovat.

Pamětníci určitě vzpomenou, že orchestr byl na straně Vltavy (opačně než dnes) a vedle pódia v podloubí byl umístěn bar. Jednou z dalších povinností členů našeho klubu bylo při prodloužených předvádět letkis, o kterém jsem se již zmiňoval v první vzpomínkách. Naše šéfová se při ukázce zapovídala s vedoucím orchestru a nás pochopitelně nenapadlo nic lepšího než nejkratší cestou odskákat do baru. Skladba skončila, šéfová nechápavě zírala na prázdný parket, ale zachovala dekórum a taktně vyzvala členy klubu, aby se z baru vrátili zpět do sálu.

Jeden z našich členů měl snad až neuvěřitelného koníčka, i když by se o koníčku dalo vcelku pochybovat. Byla to spíš neuvěřitelná vlastnost. Naše taneční provozovaly během týdne deset kurzů a on si v každém udělal známost, což by snad nebylo až tak hrozivé, kdyby každé z dívčin neuvedl jiné jméno, zaměstnání či studium. Dlužno podotknout, že dotyčný asistentoval prvním rokem, takže netušil co ho vlastně čeká. Když zjistil, že budou dvě prodloužené pro všech deset kurzů, měl z toho docela vítr. Znamenalo to pro něj, že se v každé z prodloužených setká minimálně s pěti přítelkyněmi. Avšak hrozba byla o to větší, že mnoho žáků absolvovalo prodloužené obě.

Přišel den D, sešli jsme se na Žofíně a v naší šatně (ani nevím, co tam je dnes) jsem se převlékli a chystali se na začátek. Prodloužená začala a náš Casanova prožíval tu nejhorší noční můru. Zděšeně prchal před svými ctitelkami a snad polovinu první hodiny strávil na „pánech“. Když přišla přestávka, vtrhl do šatny, kde jsme se všichni osvěžovali a odpočívali před další hodinou, oči navrch hlavy se zoufalým křikem: „Proboha pomozte mi.“ My se pochopitelně zajímali co se stalo. Zdrceně usedl na židli a vypadlo z něj, že si udělal poznámky do svého kalendáře, aby věděl, co které slečně namluvil a jeho spása zmizela, takže teď neví, jak se před kterou jmenuje a co dělá. Byl na konci sil. Nemohl tušit, že o jeho kalendáři jsme již dávno věděli (jednou se neprozřetelně prozradil jinému členu našeho klubu právě když si dělal další poznámku) a že při převlékání byla záměrně odvedena jeho pozornost na chvíli jinam právě z důvodu, abychom se zmocnili jeho kalendáře, který odložil na stůl. Měl to tenkrát hodně drahé…

Než pochopitelně ve sledu výuky dojde k prodlouženým hodinám, musí kurz nejdříve začít a právě z počátku jednoho kurzu je následující zážitek. Absolventi tanečních naprosto jistě vědí, že nejtragičtější bývají právě první hodiny, kdy několik slabších nátur dokonce odpadne a taneční jednou provždy zavrhne. Jedním z prvních tanců, které se vyučují, bývá waltz. První kroky jsou úplně jednoduché, nicméně pro některé žáky jsou i ty tři kroky nepředstavitelný problém. V našich tanečních se waltz učil hned druhou hodinu a muselo se s výukou spěchat, protože první prodloužená bývá po asi osmi týdnech. Je zajímavé, že člověk při normální chůzi absolutně nepřemýšlí a pohyb je naprosto automatický. Má-li však udělat něco podobného na parketě, stává se z něj toporné stvoření nepoužívající kolena a naprosto nechápající, že každý krok je přenesení váhy. Ponejvíce tyto entity připomínají oživlé zombie nebo dokonce golema.

Poté, co v první části hodiny se všichni v jednom z kurzů naučili relativně pochopit (a i vyprodukovat) co to je krok, stranou, přísun, a mnoho dívčích střevíčků bylo podupáno díky nekoordinovaným pohybům až „nesvéprávných jedinců“ (alespoň při tanci vypadali, jako by byli chovanci Jedličkova ústavu), došlo po přestávce k nejhoršímu. Zahnali jsme zbytky žáků, kterým se nepodařilo utéct, zpět do sálu a šéfová se jala přednášet, co to je taneční držení. Pro ty, kteří to snad nevědí, se jedná o způsob, jak beztrestně držet cizí dámu v náručí. Oběma polovinám sálu, pánské i dámské, bylo vysvětleno, jak toho docílit. Pak šéfová odkráčela na pódium a vyzvala přítomné slovy: „Tak a teď si vyzkoušíme pevné standardní držení a tančíme základní trojkrok waltzu.“ Kapela tří hudebníků začala hrát a u mnoha jedinců mužské části došlo k téměř gymnastickému cviku klik, jak si přitiskli nic zlého netušící dívky k svému tělu. Některé dámy zčervenaly, jiné se bránily a snažily se udržet si odstup a pár jich dokonce nastalou situaci přivítalo. Sál se rozhýbal typickými medvědími kroky jak v Prodané nevěstě. Někteří žáci vypadali, jako by měli na nohou brusle, jiní zase zápolili se sněžnicemi. Jeden z žáků dokonce při každém tanci předváděl pohyby podobné šlapání zelí, přičemž jeho kroky měli stejnou časovou délku (což bylo správně) bez ohledu na hraný rytmus (což správně nebylo).

Jeden z hochů zaujal postoj v držení takový, že lokty měl daleko za rameny a jeho partnerka byla na něm připláclá, že snad ani nemohla dýchat. Asistenti se snažili chodit kolem a plnit svůj úkol pomáhat párům v nouzi. To povětšinou trvalo půlku skladby, aby se pak sešli u dveří ze sálu, kde se královsky bavili na účet nešťastníků a odtamtud pozorovali taneční rej, v některých případech dokonce ekvilibristické výkony. Ten nešťastný hoch se svou partnerkou odtancoval, respektive odmedvědil celé kolo a nakonec přímo před námi se zřejmě již přiškrcená žákyně najednou lehce otřásla a zavrtěla, nasadila výraz nevole a zcela zřetelně mu řekla: „Můžeš si dát ty klíče do kapsy u saka?“ Chlapec celý ztuhl, zrudl tak, že by mu jahody záviděly barvu, dívčinu pustil uprostřed taktu a zmizel ze sálu tak rychle, že málem vyrazil dveře i s panty. Už jsme ho pak v tanečních nikdy neviděli. Hm, asi to nebyly klíče...