A máme tu zase předvánoční období. Nakupování vánočních dárků po roce 89 považuji za vcelku pohodovou záležitost. Nabídka je neskutečná a vybere si v zásadě každý. Záleží jen na vkusu a výši konta každého z nás. Spousty věcí je sice předražených, ale holt byznys je byznys.
Nákupních center a různých butiků je už pomalu více než-li samotných zákazníků. Koho běhání po obchodech nebaví, může nakupovat přes internet zboží z celého světa, aniž hne zadkem. Pamětníci vědí jak to vypadalo v socialistických priorech před rokem 1989. V obchodech bylo kulový, pokud člověk neměl přísun bonů nebo známou prodavačku v Domě módy, popř. v rodině krejčího, hrozilo mu, že bude chodit oblečený jako Pepa Vyskoč. To nehovořím o tom, že i na tristní nabídku v obchodech stály neskutečné fronty. Kdy si někteří lidé dnes stěžují, že je všude moc lidí, vzpomenu si jak máme krátkou paměť.
Uvedu malou vzpomínku. Počátkem 80. let jsem marně sháněl zimní boty, které by alespoň trochu solidně vypadaly. Mým snem byly kožené salamandry s umělým kožíškem zevnitř. Vzpomínám si, že jsem tehdy prolétal celou Prahu, ale nabídka byla zoufalá. Socialistické výlohy a obchody v té době nabízely zimní obuv, kterou by ani Yeti nenosil. Byly to ležákové hrůzy, které i zadarmo byly drahé. Ono bylo vcelku jedno zda jste bydleli v Praze, Brně nebo Košicích. Nabídka byla všude stejná, konkurence neexistovala a dovozové věci byly pryč během chvilky. Mám desítku nohu. Když jsem si tehdy vyzkoušel zimní botu, noha se mi nějak zázračně zvětšila o tři čísla a v nové botě jsem se pohyboval jako po obrně. Připadalo mi, že boty jsou určeny zřejmě kosmonautům na Bajkonoru. Většina mužské populace tehdy nosila neforemní zimní bufy, těžko definovatelných tvarů a designů, které ve sněhu zanechávaly stopy připomínající hroší stádo. Ženy na tom byly s výběrem zimních kozaček sice o něco lépe, ale nebyla to také žádná sláva.
Kdo měl trochu vkusu, bylo to prostě k uzoufání. To samé platilo o nabídce oblečení. Pomatuji si, že v 70 letech se dokonce objevily v obchodech papírové šaty pro ženy a bolševik se tím ještě chlubil. Naštěstí většina lidi si občas vyšmelila nějaké ty bony a v Tuzexu si koupila vysněné džíny, které pak nosila půlka republiky.
Ale, abych se vrátil k mým salamandrám. Myslím, že to bylo v r. 1982. Podnik, ve kterém jsem tehdy pracoval, uspořádal na konci roku pro zaměstnance jednodenní – autobusový zájezd do Drážďan. Tehdejší DDR na tom s nabídkou zboží v obchodech byla obdobně jak naše socialistická republika, ale nabídka zimních bot tam bývala lepší. Rozhodl jsem se vyrazit. Sehnal si východní marky – kurs 3,-- Kč za jednu marku. Tuším, že jsem dal dohromady asi 400 marek, což nebylo tak málo vzhledem k tomu, že tehdy jsem bral kolem 2.500 Kč čistého měsíčně. Od známého jsem věděl, že kožené salamandry v DDR stojí cca 200 - 300 marek. Protože bylo před vánocemi, žena mi ještě napsala co dalšího mám v DDR nakoupit. Tehdy u nás nebyla např. kokosová moučka, čočka atd. Určeného dne jsem pak vyrazil v brzkých ranních hodinách s kolegy z práce na Drážďany.
Na hranici jsme museli nejprve vyplnit a soudruhům celníkům předat celní a devizové prohlášení. Starší vědí o čem mluvím, mladší připomenu, že kvůli zamezení vývozu cenných věcí z republiky, devizových machinacím, šmelení atd. se do celního prohlášení musely vepsat všechny cennosti jako např. zlaté prsteny, jejich počet, typ fotoaparátu, kamery atd. Stejné věci jste museli pochopitelně přivézt i nazpátek, jinak by byly problémy. Režim výrazně omezoval vývoz valut do ciziny. Samozřejmě i do DDR byly omezené fin. prostředky, které šlo vyvézt. K tomu všemu se prováděly namátkové – osobní kontroly, kontroly zavazadel, zda náhodou nechcete soudruhy přečůrat a vyvézt např. o dvoje kalhoty navíc, než umožňovaly tehdejší celní a devizové předpisy.
Příjezd na celnici v době socialismu znamenal náhlou změnu nálady osazenstva celého autobusu či jiného dopravního prostředku. Kdo měl horší nervy, bylo na ně něm vidět jak lehce začíná zelenat v obavě, aby celníci nepřišli na to, že v ponožce převáží 50 na černo vyvážených západoněmeckých marek, popř. 100 dolarů. Měl jsem relativně bohatého kamaráda, který tehdy převážel několik set západoněmeckých marek. Část marek si schoval u mě. Když vešli dva celníci do autobusu a procházeli kolem nás uličkou, byl to zážitek. Kamarád měl z toho stresu zaraženou stolici na dva týdny.
Když jsme dorazili do Drážďan, hned jsem se vrhnul po obchodech s obuví. Jaké bylo mé zklamání, když jsem stále nikde nenarážel na mé vysněné salamandry. Kolem oběda jsem šel koupit kokosovou moučku. Nevím zda jsem špatně prodavačce sdělil požadované množství, ale namísto půl kila, mi v otevřeném papírovém pytli donesla navážené tři kila moučky. Kokos by vystačil pro celý autobus. Bylo mi trapné to odmítnout, tak jsem ten pytel vzal do podpaží – igelitku jsem neměl a zbylou část dne jsem pytel s moučkou nosil jako idiot po Drážďanech. Pomalu jsem rezignoval na salamandry, protože čas odjezdu se kvapem blížil. Pak se stal zázrak. V jedné boční ulici jsem je zahlédl. Kotníkové kožené salamandry s vnitřní kožešinkou. Cena byla tuším kolem 250 marek. Vlétl jsem do obchodu, opatrně odložil pytel s moučkou a požádal o mou velikost. Nastal však problém, desítky nebyly, pouze devítky. Celý zoufalý jsem požádal o ty devítky. Narval jsem se do nich. Palce jsem začal všelijak kroutit, abych se do bot vešel. Kousek jsem se i prošel. Tlak tam sice byl, ale vnitřní kožešina tento tlak učinila snesitelným. Řekl jsem si, boty trochu rozchodím a doma takové neseženu. Bylo rozhodnuto.
Bohužel, ani doma jsem je nerozchodil. Hlavně pravý palec mne tlačil jako hrom. Výsledek se dostavil rychle. Během tří měsíčního nošení salamandrů mi zarostl nehet u pravého palce. Byla to pěkná bolest. Musel jsem zajít k doktorce. Když uviděla ohnisaný palec prohlásila, že nehet musí okamžitě dolů. Dostal jsem na úvod koňskou injekci. Doktorka pak nehet uprostřed roztříhla a na dvě etapy strhla. Nic příjemného to rozhodně nebylo. Sestřička mi palec zavázala a řekla, že mne odveze sanitka domů, ať počkám v čekárně. Po dvou hodinách marného čekání jsem se na sanitku vykašlal a odbelhal se na tramvaj.
Tramvaj přijela po chvilce. Vidím to jako dnes. Z předních dveří u řidiče vylézá asi stokilová ženská s holí. Než jsem stačil uhnout, bába opřela hůl o zem a druhou nohou mi vší silou z výšky došlápla na zavázaný palec. Zařval jsem jako tur. Bolestí jsme myslel, že snesu vejce. Obvaz byl ve vteřině rudý od krve. Takže jsem se zase vrátil do čekárny polikliniky a vyčkal další hodinu na nový převaz.Když jsem konečně přijel domů, první co jsem udělal, otevřel botník a vysněné salamadry s chutí praštil do odpadkového koše. Děkuji bohu, že dnes již mohu se ženou jezdit např. do Vídně na vánoční grog a salamandry mám už dvacet let na háku.
