Když jsem v minulých dnech v centru Prahy míjel několik rozjařených maturantů škemrajících o příspěvek na pomaturitní mejdan, uvědomil jsem si jak ten čas letí.
Před 32 lety jsem byl v jejich věku a přede mnou byla maturitní zkouška na dopravní průmyslovce. Pamětníci vědí, že 70 léta byla společensky velmi nechutná.
Praha byla tehdy plná dřevěného lešení, oprýskaných domů a bolševických hesel ve výlohách. Fronty před obchody na všechno možné. Utahané ženy běhaly od krámu ke krámu, aby zabezpečily výživu či oblečení pro svoji rodinku. Noviny nešly číst, televize poslouchat. Kolem nás byla jen šeď, prostě takové panoptikum. Jediným únikem pro studenty v té době byl sport, tlachání v hospodě a balení holek.
Dodnes nechápu proč jsem dopravní školu studoval, protože nejsem technický typ, ale to není podstatné. Tehdejší výuka, až na světlé výjimky, byla založena na nudném mentorování různých volovin, které člověk v životě pak nikdy nepotřeboval. Někteří učitelé spíše jen stresovali studenty a řádně nahlodávali jejich sebevědomí.. Vybočovat z řady se nedoporučovalo. Byli jsme rošťáci, ale to patří k mládí. I tehdy se našlo pár učitelů, kteří dokázali upoutat při hodině, ale byli v zoufalé menšině. Navíc tito učitelé se báli svých kolegů - soudruhů, kteří pravidelně hodnotili ideovou vyspělost nás studentů a zle koukali na své kolegy, kteří uměli studentům dát trochu volnosti. Základní organizace KSČ při školách a státních podnicích, to byl skutečně nechutný vynález komunistů. Co si budeme povídat. V tehdejším Československu žilo přes 14 mil. lidí a z toho bylo cca 1, 5 mil bolševiků a dalších 0,5 mil. tzv. kandidátů na přijetí do KSČ, přičemž každý kandidát musel mít svého ručitele – zkušeného soudruha. Přes 90 % lidí tam sice byla formálně, ale málo platné, kdo tam jednou byl, nemá se čím chlubit, pokud je soudným člověkem.
Když si vzpomenu na to přiblblé oslovování, soudružko profesorko, soudruhu profesore, je mi na zvracení ještě dnes. Já to oslovení nenáviděl, tak jsem raději neoslovoval učitele vůbec, popř. normálně pane či paní. Dodnes nemohu části učitelského kolegia této školy odpustit vyloučení našeho kamaráda na konci třetího ročníku za to, že přišel opilý na odpolední vyučování. Marné byly naše přímluvy. Vyloučený spolužák už nežije. Duši i povahu měl citlivou. Po vyloučení dělal chvíli skladníka v Dětském domě, dal se na chlast a pak spáchal sebevraždu.
Abych se vrátil k meritu věci – maturitnímu večírku. Maturitu jsme tuším tehdy až dva nešťastníky udělili všichni. Pak přišlo finále – příprava maturitního večírku. Na maturitní oslavu jsme si vybrali „Valdštejnskou restauraci“ na Malostranském náměstí v Praze 1. Ve třídě jsme měli jen pět spolužaček, ale všechny byly kupodivu pěkné kočky.
Však jsme si vedle nich natřepávali volátka, nutno dodat, že většinou marně. Na večírek jsme pozvali pár oblíbených učitelů. Jedna z pozvaných učitelek se nám hrozně líbila. Jí tehdy bylo kolem třiceti, nám 18 nebo 19. Co nás učila už ani nevím, ale pěkná byla. S kamarádem Vaškem jsme s sní prokecali celý večer a došlo i na potykání. Maturitní večírek proběhl standardně. V družné debatě jsme všichni večírek strávili až do uzavírací doby ( za bolševika se zavíralo skoro všude ve 23.00 hod ).
Po zaplacení útraty se nám ještě nechtělo domů. Část zdravého jádra navrhla, že půjdeme přes Karlův most procházkou do centra Prahy a tam se uvidí co dále s načatým večerem.
Všichni jsme byli, tu více, tu méně v náladičce, ale žádná velká opice tam nebyla až na spolužáka Zdeňka. On byl výborný na chemii, ale jak se napil, vyváděl děsný kraviny. Bohužel jsme ho tehdy neuhlídali, a tak už pár set metrech vidíme Zdeňka jak v Mostecké ulici vyskočil na trabanta a začal po něm jako kretén skákat a řvát protibolševická hesla. Bakelitová střecha trabanta nevydržela. Zdeňka jsme rychle sundali a z dnešního pohledu možná zbaběle, zdrhali všichni pryč, protože nechat se tehdy chytit od fízlů (příslušníků VB ), nebyla žádná sranda. Vím, že Zdeňka jsme naložili do taxíku a poslali ho vyspat z opice domů. Zbytek třídy jsme dorazili tuším do Seminářské zahrady, kde jsme se usadili na lavičky a pokračovali v družné debatě a veselí. Bylo už určitě hodně po dvanácté, když se k nám přiblížili dva příslušníci VB. Hned po nás vystartovali, co tam děláme, začali nás legitimovat a dva spolužáky chtěli odvést do Bartolomějské. To mne nějak nasralo, tak jsem příslušníkům oznámil, že buď půjdeme všichni nebo nikdo. Ve vteřině jsme šli všichni. Procesí cca 15 lidí včetně holek a jednoho učitele pod dohledem dvou zelných mužíků kráčelo do Bartolomějské. Tam nás kluky včetně učitele šoupli do cely předběžného zadržení a holky daly do zvláštní cely.
V cele jsme nikdy nebyli, tak to byl pro nás zpočátku nevšední zážitek. Učitel začal vyprávět vtipy, my řvali smíchy. Během minutky na učitele vlítli dva příslušníci, seřvali ho ať drží hubu a na chvilku vyvedli i z cely. Dostal i facku na uklidnění.. Když jsem se zeptal proč jsme zadrženi, bylo nám řečeno, že jsme na Národní třídě rozbíjeli dopravní značky, což byla totální blbost. Měl jsem v první chvíli obavy, že po nás jdou kvůli výstupu Zdeňka. Já v té době nikdy nenosil občanský průkaz. Naštěstí nás bylo zadržených hodně, příslušníkům dělaly počty problémy, takže než se to všechno sepsalo, nepřišlo se na to, že nemám občanku. Když jsem nad ránem začal vyprávět jakousi příhodu rozrazil asi 100 kilový pořez dveře cely a vytáhl si mne ven. Úzkou chodbou si mne zavedl do další cely, která byla celá vypolstrovaná, aby pendreky nerušil klid „pozvaných hostů“.
Očekával jsem nakládačku jako hrom. Hromotluk vytáhl pendrek a vší silou udeřil do lavice, na které jsme seděl. Řval na mne jako kráva, sprostě nadával, ale kupodivu mne jen jednou lehce přetáhl přes nohy. Chtěl, abych mu řekl, kdo ničil dopravní značky. Protože to byl nesmyl, dělal se mi hrdina lehce, dokonce jsem vepřové hlavě řekl, že si budu na jeho chování stěžovat. Za poměrně krátkou chvíli mne doprovodil zpět do cely s tím, že pokud nezavřu hubu, podruhé už přes ní dostanu. Pokud mne paměť neklame, strávili jsme v Bartolomějské nejméně 4 - 5 hodin. Až ráno se dveře cely otevřely a nový velitel směny nám řekl, že můžeme jít domů, že se prý spletli, že ty pravé výtržníky už chytili.
Žádné omluvy. Je pravda, že jsme tehdy odcházeli s hodně smíšenými pocity. Nejhorší byla ta beznaděj, že nemáte šanci si někde reálně stěžovat. Teoreticky to šlo, ale reálně nikoli. Bylo na dlouhou dobu naše poslední společné setkání. Značně zmožený jsem tehdy dorazil na Jižní Město strejdovi pomáhat stěhovat. Nejezdil tehdy výtah a on dostal byt v 7. patře.
P.S. Dva měsíce po maturitním večírku jsem navštívil tehdejší přítelkyni na chmelu.Čekal jsem na ni před ubytovnou než se vrátí z odpolední šichty. Opět bez občanky. Netušil jsem o velké šťáře ve vesnici Vlkov na „podezřelé živly“ ( mládež s delšími vlasy ). Tentokráte mne to neprošlo. Dostal jsme přes držku a projel se poprvé v životě zdarma zeleným antonem až na policejní stanici. Po lustraci, která trvala celou noc a zaplacení pokuty jsem se tehdy – s revoluční písní na rtech pěšky vydal zpět na zmeškané rande. Rok 1977 nebyl pro mne jen rokem maturity, ale i malým poznáním tehdejší reality.
