Známe to skoro každý. Oblíbené téma zejména pro střední a starší generaci – srovnávání cen v minulosti s těmi současnými. V hospodě, v práci nebo bůhví kde ještě se vedou často debaty o dnešní drahotě a vzpomíná se na bolševika, že tehdy byly ceny docela „nízké“. Levicově orientovaní jedinci inklinují spíše vychvalovat staré doby, pravicoví dobu po r. 1989.
Obecně má člověk tendenci idealizovat si dobu, kdy byl mladší, hezčí a netrápili ho různé zdravotní neduhy. Výkřiky tipu, ty vole, já pamatuji, kdy Plzeň stála 4,30 Kč, či dokonce i méně ( záleží na stáří diskutujícího ) známe všichni. Řada lidí pak již nerada dodává, či to již zapomněla, kolik v té době činila jejich brutto / netto mzda či plat. V těchto diskusích se po pátém pivu zapomene na to, jaké břečky či hnoje jsme tehdy pili i jedli. Tím neříkám, že se tomu občas neděje i dnes, ale je to již zcela o něčem jiném. Pochopitelně i před r. 1989 byla řada dobrých výrobků, ale výběr zboží byl neskutečně ubohý ve srovnání s dnešní dobou. Vzpomínáte na stovky ročně prostátých hodin ve frontách na všechno možné. Kdo neměl známého zelináře, řezníka, byl skoro občanem II. kategorie. Bylo to skutečně ponižující shánění, ženy chodily ověnčené síťovkami, z nichž jim kapalo protržené mléko z plastového pytlíku. Pokud jste chtěl koupit automobil zn. Škoda znamenalo to buď dát nějaký úplatek, nebo strávit noc před Mototechnou, často s nejistým výsledkem zda na vás vůbec dojde řada.
To samé platilo o zájezdech na západ, které byly neskutečně předražené ve srovnání s dnešní dobou. To nehovořím o systému devizových příslibů, výjezdních doložkách, povolování vycestování stranickými a svazáckými orgány, to vše v režii estébáckých gaunerů, pokud člověk chtěl na západ vyjet.
Služby nefungovaly, všude kolem nás byla jen šeď a beznaděj. Bolševik neměl na opravy budov, tak nechával stát i desetiletí ohyzdná dřevěná lešení a lidem to už ani nepřišlo divné.
Byla to prostě jedna velká tragikomedie. Soudruzi ze Státní plánovací komise ať plánovali jak chtěli, pořád na trhu něco chybělo. Celé tehdejší RVHP bylo se svou produktivitou západnímu světu k smíchu.
Abych se však vrátil meritu věci – srovnávání cen minulých a současných. Na http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/animovane_grafy ( server ČSÚ ) si může každý od r. 1960 až 2007 zadat průměrnou mzdu, kterou pobíral ve vybraných letech a porovnat si svou "kupní sílu" v kategoriích :
- Potraviny
- Spotřební zboží
- Služby a poplatky
- Paliva
Po zadání těchto dat se mu zobrazí graf, ze kterého zjistí kolik kusů / kg apod. – zboží, služeb si mohl zhruba v dané době koupit. Přestože všichni víme, že za brutto mzdu se nenakupuje, je uvedené srovnání zajímavé a poučné. Já si zadal srovnání r. 1980, 1990, 2000 a 2007.
Vesměs mi vyšlo, že až na výjimky, jako jsou ceny některých služeb a poplatků, si lidé s průměrnou mzdou mohou kupovat v r. 2007 mnohem více potravin, spotřebního zboží, než-li tomu bylo v minulosti. Neplatí to samozřejmě na všechny kategorie, ale povětšinou ano.
Je jasné, že životní úroveň většiny z nás po roce 1990 ( tento rok byl z hlediska cen rokem dosti zlomovým) se rapidně zvýšila. Kdo si to chce přiznat, tak si to přizná, kdo je věčný remcal, bude nadávat vždycky. Je evidentní, že vybavenost domácností a celková kvalita životní úrovně většiny Čechů je v současné době někde jinde, než-li tomu bylo za bolševika.
Na tom nezmění nic ani současná finanční krize. Přeci je jasné, že v životě krize přicházejí a odcházejí. Záleží na každém jedinci jak se umí s problémy vypořádat. Někdy musí pomoci i stát ( lidem nemocným a různě hendikepovaným), ale to hlavní si musí vybojovat člověk vždycky sám. Spoléhat se pouze na státní pomoc je pošetilé. Navíc naše současná krize je např. z pohledu občana Rwandy o ničem. Možná jsme do sebe již moc zahledění a ztrácíme někdy soudnost a hodnotovou orientaci.
Za sebe doporučuji všem, kdo již tak neučinili, navštívit výše uvedené webové stránky a trochu si „cenově zavzpomínat“. Je to docela zábavné. Autor tohoto příspěvku ještě podotýká, že není pracovníkem ČSÚ.
