Rozchod, děti a pocit, že na všechno zůstávám sama

Rozchodem to neskončilo. Spíš to všechno začalo – únava, vztek, smutek i chvíle, kdy se člověk propadne úplně na dno. On si žije nový život, já zůstala s dětmi, odpovědností a pocitem, že na všechno jsem sama.

Jsou prázdniny a tím všechny problémy ještě vygradují. Jsem celé dny s dětmi, snažím se jim věnovat, co to jde, ale už to skoro nejde. Potřebuju si odpočinout, ale Petr nefunguje. Děti ho nezajímají, Elišku si k sobě sice bere, ale většinou ji hlídá babička. Od známých vím, že Petr pořád někde paří, vymetá každou párty a všude je opilý na doraz. Jsem čím dál naštvanější, on si užívá a já se musím o všechno starat.

Měl by sis vzít i Dominika, už jsi ho neměl čtrnáct dní, napíšu mu v půlce července.

Teď nemůžu, jedeme s Mari na festival a budeme tam celý víkend.

Takhle to už dál nejde, je to taky tvůj syn, musíš se mu věnovat.

Nefňukej pořád, budu se mu věnovat, ale teď nemám čas. Ty nic neděláš, snad se můžeš postarat aspoň o jedno dítě.

Nemůžu nic dělat, protože se starám o děti a ty jenom paříš. Chci, aby sis bral i Dominika na střídavku. Odteď ho budeš mít každý druhý týden už od čtvrtka, po prázdninách od středy, od listopadu od úterka a po Novém roce celý týden pěkně s Eliškou.

Haha, dobrej vtip.

To není vtip!

Ale jeeeee:-))

Někdy udeří absolutně nečekaně deprese a já se propadnu na úplné dno. Hlavou mi běží myšlenky, které nedokážu zastavit. On získal nový, krásný život s novou ženou. Jednoduše nahradil ženu A ženou B, má se skvěle a jede dál, jako by se nechumelilo. Já nevydělávám, bydlím v jeho bytě, bez muže. Dcera mi po týdnu beze mne řekne, že si na mě ani nevzpomněla. A Dominikovi chybí sestra, když s ním není. Pod oknem mi neustále parkuje Petrovo i její auto, vidím je pořád, kdykoliv vyjdu na balkon, jdu ven na procházku nebo nakoupit. Bez přestání na ně narážím. To má být nějaká forma mučení? Povznes se nad to, říkají mi kamarádi. Už je nebaví poslouchat moje stížnosti a nadávky. Už bys měla být dávno v pohodě, říkají další. To ale není pravda, moje terapeutka říká, že každý potřebuje na truchlení jiný čas, nedá se dopředu říct, kdy by měl člověk ztrátu přebolet. Já toho času budu potřebovat asi hodně.

Je to na nic, celý život je na nic. Jsem na všechno sama. Už bych se potřebovala o někoho opřít.

A pak zase přijde den, kdy si říkám, že jsem moc šťastná. Sice ještě nevydělávám, ale potkávám milé lidi, jsem samostatná, nikdo mi do ničeho nekecá a chlap, který se chová jako úplný imbecil, si našel sobě rovnou – sice na první pohled milou a ochotnou, ale bezcharakterní, hloupou a po zisku prahnoucí hospodyni. Mám fajn kamarádky, co mě v nejhorším podrží. I když mají často svoje problémy. Jako třeba Linda. Ten její Daniel se definitivně zbláznil, napsal jí milostný dopis, že nemiluje nikoho jiného a za pár dní si to rozmyslel, napsal jí, že vlastně někoho jiného miluje a chce být jenom kamarád. Bylo by to k popukání, kdyby to nebyl konec sedmiletého vztahu a Linda do něj nevkládala velké naděje. Mám ji teď každý den na telefonu a donekonečna rozebíráme, co se to proboha stalo. Nám oběma. Co se stane, že dva lidé, kteří se milujou, svěřují se, povídají si, tráví spolu velmi intimní chvilky, se nakonec nenávidí.

Ani jedna tomu nerozumíme. Nechápeme to.