Nejste manželé, nemáte nárok na nic. Po návštěvě právničky se mi zhroutil svět

Deset let jsme žili jako rodina a vychovávali dvě děti. Jedna návštěva advokátky ale stačila, abych zjistila, že po rozchodu nemám podle zákona téměř nic. Jak začít znovu, když se vám během chvíle zhroutí celý svět?

Na druhý den sedím v hezky zařízené kanceláři a jsem plná optimismu. Právničce je něco přes třicet, je oblečená do šedého kostýmku, který příliš neladí k její světlé pleti a blond vlasům a trochu příliš nalíčená.

„Tak s čím byste potřebovala pomoct? Do telefonu jste říkala něco o rozvodu,“ začne ihned, jak se posadím.

„Není to rozvod, nebyli jsme manželé, ale žili jsme spolu deset let a máme dvě malé děti. Rozešli jsme se před půl rokem, on se nestará moc o děti a ani mi na ně nepřispívá,“ vysvětlím svůj problém.

„No s dětmi vám pomoct budu moct, ale co se týče majetku, na ten nemáte žádný nárok. Pokud nejste manželka, jste podle českého práva úplně bez nároků na cokoliv,“ řekne právnička a mně se zatočí hlava. Bez nároků? Jak to myslí? Přece nemůžu po deseti letech společného života zůstat s holým zadkem?

„Jak to myslíte? Střídavou péči zařídit umíte, ale nic dalšího?“ zeptám se nevěřícně.

„Ano, podle českého práva máte společné pouze děti, a tak případný soud bude řešit jen a pouze děti. Určí vám střídavou péči a výši alimentů. To je vše. Pokud nejste sezdaní, neexistuje společné jmění – každý vlastní to, co je napsáno na jeho jméno, čili dům, byt, auto, účet. Jestliže jste kupovali něco společně, vlastní podíl odpovídá tomu, co je uvedeno ve smlouvě. A pokud jste investovala do majetku, který je psaný jen na něj, například jste platila rekonstrukci jeho domu, můžete se domáhat náhrady přes institut bezdůvodného obohacení. To je ale často složité dokazovat a někdy je potřeba soud,“ přednese mi půlku zákona a já mám pocit, že omdlím. Tohle nezvládnu. Nebudu mít kde bydlet, budu bez práce a dvě děti na krku. A on si bude užívat s tou špínou. To prostě nemůžu zvládnout.

„A co peníze na děti a případně příspěvek na mě?“ zeptám se s nadějí.

„Na rozdíl od manželů partneři nemají nárok na výživné vůči sobě navzájem. Jediná vyživovací povinnost je vůči dětem. Výši můžete dohodnout mezi sebou, nebo ji stanoví soud podle příjmů a potřeb dětí. Pokud se ale dohodnete na střídavé péči, nemusíte mít nárok na nic. Navrhuji vám se dohodnout s partnerem, je to nejrychlejší a nejlevnější. V okamžiku, kdy dohoda není možná, se můžete obrátit na orgán sociálně-právní ochrany dětí, který vám pomůže s úpravou péče a výživného.“

„Dobře, zkusím se s ním dohodnout, ale moc pozitivně to nevidím. Petr teď nemá žádnou vůli se se mnou bavit, hází mi jenom klacky pod nohy a chová se jako malý kluk, kterému vzali hračku,“ nahlas pochybuju, že je nějaká dohoda možná.

„Uvidíme, zkuste to, když to nedopadne, zavolejte, vymyslíme, co dál,“ uzavře naši schůzku.

Jdu ze schodů dolů a musím se přidržovat zábradlí, jinak snad omdlím. Mám chuť si zalézt do postele, schoulit se do klubíčka a už tak zůstat navždycky. Jak tohle zvládnu? Byt, ve kterém žiju, platil on ze svého účtu, nemám na něj tedy žádný nárok. Dům je také jeho, tedy aspoň ta třetina, ve které jsme žili. Všechny peníze jsou jeho, neušetřila jsem skoro nic, protože jsem pořád nakupovala věci pro děti a vše potřebné. I to staré auto, kterým jezdím, je napsané na něj. Cítím absolutní beznaděj.

A bude hůř.