Nedávejte druhé šance! Je to jen odklad konce

Už je to měsíc, co jsme se rozešli a mně se svět obrátil naruby. Do práce se netěším, nemůžu se dočkat víkendu a sezení v kanceláři je skutečným utrpením. Chybí mi, ale vnitřně vím, že je to tak správné.

I když nevěřím, že se po tom všem dá jejich manželství ještě napravit, nechci se už do toho plést. Možná jsem moc pesimistická, možná ještě mají šanci.

A nebo jenom realistická, což mi vzápětí potvrdí zpráva, která mi cinkne v mobilu.

Sluníčko moje,

myslím na tebe víc, než bych chtěl přiznat. Hodně mi chybíš.

S manželkou to nevyšlo, spali jsme spolu jednou a už spíš jen předstíráme, že se o něco snažíme.

Vím, že jsem tě neměl takhle odkopnout, ale byl bych rád, kdybys mi dala ještě jednu šanci. Chtěl bych být zase s tebou, užívat si tvůj smích, tvoji energii a dobrou náladu, přitulit se a usnout ti v náručí.

Vrať se.

Tvůj Daniel

I když jsem byla skálopevně rozhodnutá, že se k němu už nevrátím, cítím úlevu, štěstí, nadšení. Ta zpráva je krásná, opravdu o mě stojí, když napíše něco takového.

Trvá mi ještě několik let, než zjistím, že takové zprávy píše Daniel jako na běžícím pásu a málokdy je myslí opravdu vážně.

Teď mu ale nedokážu odolat a tak jen odpovím:

Promluvíme si v pondělí na obědě?

Do pondělka mi ještě pošle spoustu zpráv, jak mu chybím, jak se na mě těší, jak se nemůže dočkat a já už vím, že nemáme o čem mluvit, že jsme zase ve starých kolejích. V pondělí chci mluvit, ale sotva vylezeme z auta, jenom se líbáme, dotýkáme a tiskneme k sobě. Teď cítím, jak moc mi chyběl, jak moc ho chci a jak moc je mi s ním dobře.

Následující měsíce jsou procházkou růžovým sadem. Romantické výlety po hotelech, večeře s dobrým vínem, procházky po městech a v přírodě, neustálé doteky, pohledy plné vášně. Užívám si každý moment s ním a trpím každý moment bez něj. Podvědomě tuším, že se to může kdykoliv zvrtnout. A ani to nemusí trvat dlouho.

A taky netrvalo. I když se o jeho manželství nebavíme, manželka tady pořád je. Veze ji na chalupu, volá mu skoro každý den ohledně nákupu, večeře či zabouchnutých dveří. Na nic se neptám, protože vím, že mi stejně nic neřekne.

Ke konci roku si naplánujeme společnou služební cestu, kterou si o jeden den prodloužíme, abychom se pořádně užili před Vánoci, kdy se delší dobu neuvidíme. Strávíme spolu krásný den zakončený večeří v luxusní restauraci a po skvělém sexu ve sprše usneme v objetí. Jsem absolutně spokojená, dokud mě ve tři hodiny v noci nevzbudí jeho telefon. Broučínek. Když Daniel telefon zvedne a slyším jeho hlas, je mi jasné, že tohle bude průšvih.

„Manželka zjistila, že mám milenku. Sedí doma a čeká na mě, mám okamžitě přijet.“

„Cože? Teď uprostřed noci? Neblbni, nech to na ráno, ještě se ti po cestě něco stane. A jak na to přišla?“

„Přišel jí nějaký anonym. Musím jet, nebo mě vyhodí z domu. Musíme si promluvit.“

„Anonym? Vždyť o nás snad nikdo neví, tys to někomu říkal?“

„Neříkal, ale tipuju někoho z práce. Asi si nás někdo všiml. Nějaký Hujer, co nemá nic jiného na práci.“

Jsem úplně v šoku. Anonym? Jak je to možné? Kdo o nás ví? A proč manželka takhle šílí? Vždyť už jenom žijí vedle sebe. Nebo ne?

„Hlavně nic nepřiznávej. Znáš to, zapírat, zapírat, zapírat.“

Zůstanu v posteli sama a až do rána neusnu. Nad ránem mi dorazí zpráva:

Přiznal jsem, že mám milenku. Vyhodila mě a spím v hotelu. Nechce mě teď chvíli vidět. Pokusím se to nějak vyžehlit, už ji nemiluju, ale nedokážu se rozvést, nechci opustit syna.

Dobře.

Co taky jiného napsat.