Když se láska změní v násilí

Poslední noc vysněné dovolené se promění v noční můru, když nevinné popíjení vyústí v násilí a manipulaci.

Zítra odlétáme domů. I když vím, že Petr alkohol nesnáší nejlépe a je bývalý alkoholik, necháme se poslední večer zlákat nabídkou drinků zdarma. Vyrazíme do místního baru na pláži, abychom pořádně oslavili poslední noc v Tunisku. Obsluhuje nás moc milý usměvavý barman a my pijeme jako o život. Házíme do sebe jeden koktejl za druhým a už jsme pořádně opilí, když zase přijde barman a zeptá se:

„Dáte si ještě jednu Tequilu sunrise, slečno?“

Když odpovím, mile se usměju: „Já bych si klidně ještě jednu dala.“

„Ne, už si nic nedáš, pojď, jdeme,“ chytne mě za ruku Petr a stáhne mě z barové stoličky. Skoro upadnu na kolena, musím se zachytit barového pultu. Jsem úplně opilá, točí se mi hlava, zakopávám o každou nerovnost na cestě, ale Petr mě téměř v poklusu táhne pryč od baru, směrem k našemu pokoji. Sotva za sebou zavřeme dveře, oboří se na mě:

„To se vážně musíš usmívat na barmana?“

„Snad se proboha můžu usmát! Byl na nás celý večer milý, usmíval se, choval se hezky,“ opilecky vysvětluju a nechápu, o co mu vůbec jde.

„Byl milý na tebe a usmíval se na tebe. U mě předstíral, že tam nejsem,“ začíná Petr zvyšovat hlas.

„Nepřeháněj, seš opilý a chováš se jak blázen.“ Poslední slovo už nedořeknu, protože mi přiletí facka. Obličej mi celý hoří a já na něj vzteky zařvu: „Cos to udělal?“ Ale to už se na mě vrhne a bije mě pěstmi. Do žeber, do břicha, do zad. Bráním se, odstrkuju ho od sebe, snažím se ho také bít pěstmi, ale po chvilce to vzdám a jenom se chráním rukama a čekám, až toho nechá. Jsem tak opilá a zbitá, že usnu na zemi vedle postele, nemám ani sílu se zvednout.

Když konečně otevřu oči, okny už prosvítá slunce, slyším hluk z hotelových chodeb a křik dětí od bazénu. Nemůžu se pohnout, bolí mě celé tělo a je mi strašně zle od žaludku. Moc si toho ze včerejší noci nepamatuju, jenom matně si vzpomínám, že jsme se bili. Ale proč? Co se to proboha stalo? Přetočím se na záda a vidím, že Petr ještě spí, roztažený přes celou postel. Doslova se potichu odplížím do koupelny, kde se vysleču z včerejších šatů a postavím se nahá před zrcadlo. Panebože, jsem samá modřina. Naštěstí už jedeme domů, takže nikdo nic neuvidí. Pozoruju se v zrcadle a najednou si uvědomím, že modřiny jsou přesně na místech, která nikdo nevidí. Pod tričkem, pod sukní či kalhotami. Jako by přesně věděl, kam praštit. Pocítím úplnou hrůzu, když si uvědomím, že tohle on nedělá poprvé.

Stoupnu si pod sprchu a nechám na sebe téct proudy horké vody. Cítím, jak se napětí uvolňuje a nevolnost pomalu odchází. Nejraději bych na sebe nechala vodu téct donekonečna. Horká voda jako by odplavovala bolest, tu fyzickou i duševní. Nechce se mi z koupelny vyjít, chtěla bych v ní zůstat až do odjezdu na letiště. Bojím se, co bude, až otevřu dveře a on se vzbudí.

„Marti, seš tam? Pojď ke mně, trochu se přitulit,“ slyším, jak na mě volá z postele.

Přitulit? To snad ne! Snad nechce předstírat, jako by se nic nestalo? Seberu všechnu odvahu a otevřu dveře. On zvedne přikrývku a s úsměvem naznačí, abych si k němu lehla.

„Nechci k tobě, dokud mi nevysvětlíš, co to včera bylo. Mám tělo samou modřinu,“ osopím se na něj.

„Chovala ses hrozně, byla jsi úplně na mol a strašně agresivní. Napřed jsi flirtovala s barmanem a když jsem tě chtěl odvést domů, byla jsi sprostá a napadala jsi mě. Nakonec jsem tě musel trochu zpacifikovat, aby ses uklidnila,“ vysvětluje mi důvod včerejší bitky.

„Já jsem se chovala agresivně? Tomu se mi nechce věřit,“ chabě se bráním, ale ve skutečnosti si na nic z toho pořádně nevzpomínám.

„Samozřejmě. Musel jsem ti dát facku, byla jsi úplně hysterická. Já si myslím, že většina ženských potřebuje trochu proplesknout, aby se uklidnila. Někdy se chováte jak úplné nány a pak se ještě divíte, když dostanete pár facek,“ uzavře Petr naši diskuzi.

A má pravdu, za všechno můžu já. Chovala jsem se nevhodně. Není divu, že jsem dostala pár facek. Jsem strašná kráva.