Urputnost, s níž se britské zdravotnictví a britští soudci snaží zabít jedno malé dítě, je těžko uvěřitelná. Britský systém právě překročil nedotknutelnou hranici mezi pasivní euthanazií a aktivní vraždou.
Dvouletý chlapec s neznámou neurologickou poruchou, která ho přivedla k bezmocnosti a poškození mozku, bojuje o svůj život. Nejen s chorobou, ale i s úředním příkazem, že musí zemřít. Jeho zoufalí rodiče od státu nechtějí nic jiného, než aby ho nezabíjel, aby ho pustil domů, aby se o něj mohli dál starat a doufat v lékařský zázrak, který se občas děje.
Lidé vyjadřující se na jejich podporu jsou zastrašováni, jejich reakce cenzurovány. Právnímu poradci rodiny je vyhrožováno právníky nemocnice. Itálie udělila chlapci občanství a nabízí rodině lékařskou pomoc. Speciální ARO-letadlo je přistaveno u nemocnice a převoz do italské péče je možný okamžitě. Ale britský systém se absurdně zašprajcoval a vynucuje si smrt chlapce za každou cenu. Poté, co po odpojení od přístrojů nezemřel, ale sám dýchá už třetí den, je systém rozhodnut vzdorujícího "pacienta" dohnat k smrti odepřením vody a jídla.
Na případu je alarmující nejen úpornost, s jakou si stát osobuje právo rozhodovat o eutanazii svých občanů, ale i to, že v tomto případě nedošlo ani k mozkové smrti chlapce. Ta je přitom při rozhodování o odpojení přístrojů zásadní.Chlapec je vážně postižený, ale není zcela odkázán na přístroje, reaguje na podněty, prokazatelně netrpí. I po odpojení od podpůrných přístrojů žije. V Itálii je mu nabídnuta dlouhodobá paliativní péče. Británii by nestál ani libru.
Proč tedy má zemřít, i za cenu utýrání hladem a žízní za policejního dohledu?
Protože nějaký úředník rozhodl, že jeho další život je bezcenný. A chce si prosadit svou, aby neztratil tvář. Systém prostě právě překročil nedotknutelnou hranici mezi pasivní euthanazií a aktivní vraždou postiženého. Hranici, která byla od dob nacistického Německa tabu.
V britském systému něco ošklivě smrdí. Tohle zdaleka není první případ, kdy stát proti vůli rodičů rozhodl, že dítě musí zemřít. Během jednoho roku je Alfie už třetí - ale první v míře, kdy se nejedná o pouhé odpojení od přístrojů, ale de facto o aktivní zabití. První byl v létě Charlie Gard, druhý byl v březnu tohoto roku Isaiah Haastrup z Londýna.
Nejznámějším případem, ilustrujícím kam vlezlost státní "péče" může dospět, je martyrium rodičů, kteří kvůli úřední zvůli museli své dítě unést ze země, aby se mu dostalo adekvátní lékařské péče. Jejich syn se jmenuje Asya King a úřad rozhodl, že musí zemřít. Rodiče se odmítli podvolit a byl na ně vydán dokonce zatykač. Po dramatickém útěku ze země chlapce v Praze pomocí Leksellova gama nože zbavili rakovinného nádoru, na který měl zemřít.
V komentáři britský táta píše: "A přesně proto potřebuju pušku. Když stát rozhodne, že nesmím své nemocné dítě odvézt na léčení, prostě to udělám. Za každou cenu."
"Konečnou fází každého systému, který klade kolektiv nad jedince, je fašistická diktatura. Británie už tam skoro je. K státem vynucované euthanasii se už nejde přiblížit víc, pokud ji nechceš šlápnout na nohu." píše můj facebookový přítel Martin BinárníLádin Marx.
Všechno souvisí. Odzbrojení občanů je jen dalším krokem k totalitě. Bezbranných občanů se režim nemusí bát, ať už s nimi nakládá sebehůř. V Británii se odzbrojení propracovalo až k tažení proti kuchyňským nožům, za aktivního přispění mnoha aktivistů.
A děti jsou odevzdány z rukou rodiče A a rodiče B do vlastnictví státu. Britská "sociálka" má skoro tak špatnou pověst, jako ta norská. Británie už není odzbrojená společnost, to je společnost vykastrovaná.
