Prázdná místa

Když vás vymažou, vymažou i každou stopu o tom, že jste kdy existoval. A v dopisech blízkým po vás zůstanou jen prázdná místa. Už zase. 

Už zase žijeme ve světě, kde nejsme doma. Kde jsme stále na útěku, kde se musíme přetvařovat a skrývat. Kde hledáme jinotaje, abychom spolu mohli mluvit. Kde hledáme místa, kam systém nevidí, abychom se mohli potkávat a být sami sebou. 

Píšeme v jinotajích, schováváme se do tajných debatních skupin. Chodíme do skrytých hospod, kde se dá mluvit, pít a kouřit. Pronajímáme byty načerno, abychom si mohli vybrat komu. Naučili jsme se obcházet desítky vnucených buzerací. Systém dohlíží na jakoukoliv maličkost v našem životě. Čím topíme, co jíme, kdy smíme nakupovat, jakým autem jezdíme...  Už zase, život v šedé zóně, aby na nás nepadlo oko Velkého Bratra. 

Není to tak dávno, kdy jste mohli rozhodovat, zda se ve vaší hospodě může kouřit a dokonce i o tom, kdo má do ní dovolen vstup, neexistoval přečin "předsudečná nenávist", neexistoval trestný čin "poškozování zájmů EU", parlament přijímal pouze zákony českých zákonodárců a nemohli se vymlouvat na implementaci cizích norem, finančák vám bez důkazů nemohl zablokovat majetek, na každém rohu nebyly kamery, na vaše myšlenky nedohlížela ideopolicie...

Třicet let. To nám to moc dlouho nevydrželo,  co? A tentokrát už není Svobodný Západ, ke kterému bychom mohli s nadějí vzhlížet. Teď jsme to my. 

Svobodo, kde jsi? 

#1984