Časy se mění. Jak je možné, že jsou politici tak zaskočení a neschopní reagovat? Jako by v politice vymřeli opravdoví chlapi a rázné ženské. Nerodí se, nebo kam zmizeli?
Desítky let Evropa připomínala poklidný a prosperující Hobitín. V časech blahobytu bylo potřeba se dělit o zdroje a vymýšlet využití přebytků. Díky hojné a dlouhé době míru a prosperity si dopřáváme pohodlný luxus sociálního státu a lidskoprávního byznysu.
Hlavní hodnotou donedávna byla spolupráce, tolerance, ústupnost, ohledy na práva skutečných i fiktivních menšin.
Hlavním cílem bylo rozšíření obecného blaha. Nezpůsobit křivým slovem újmu křehkému blahobytnému jednotlivci s miliónem práv a žádnými povinnostmi. A zachránit velryby.
O politice a veřejném mínění tak dnes rozhodují batikovaní absolventi fildy, okaté genderistky a politoložky, rachitičtí sexuálně nevyhranění zaměstnanci think-tanků a plaší brýlatí kariérní politici. Úředníci, jejichž hlavní vlastností byla nenápadnost a schopnost kompromisu. Bety.
Smířliví komunikátoři, vymýšlející inovace pro "nový a krásnější eurostát", jsou víc v kurzu, než neústupní tradicionalisté.
Bezpečný svět blahobytu na policisty, vojáky, sportovkyně, jaderné fyzičky a řemeslníky kouká jako na nebezpečnou zvěř, kterou je třeba zregulovat. Díky desítkám let tažení proti "nacionalistům" a "extremistům" nemá v politice žádné vůdčí osobnosti pro krizové chvíle.
Protože představa, že s nájezdníky lze vyjít tím, že jim "podržíme", je evoluční zkušeností těch, kdo konflikty přežívali. Ne tím, že by je vyhráli, ale tím, že se nechali oplodnit vítězi, kteří vyvraždili jejich bojovníky.
Co s nimi, když přijdou problémy?
Protože v časech problémů a ohrožení jsou potřeba úplně jiné typy. Typy jako Winston Churchill nebo Charles de Gaulle. Potížisté. Přesně takové typy, které poválečný euroestablishment zlikvidoval, vytěsnil a ocejchoval jako "extremisty a radikály".
V "krizovém managementu" nejsou potřeba úředníci dodržující pravidla ani ustrašení krasoduchové, ale nekompromisní alfa-hráči, schopní rozhodovat, vsadit na jednu kartu, nepochybovat a jít za svou vizí ... A někdy i zvítězit.
Proto má úspěchy LePenová, Orbán, koneckonců i Putin. Mezi euroúředníky a citlivými ministryněmi obrany totiž nemají protihráče. A v naší republice už tuplem ne. Vybavujete si jediného politika, který by měl schopnosti, charisma, vizi a odhodlání?
Dokud se "alfy" zase nevrátí do politiky, budou králem na dvorku ti, co to pro lid zahrají nejlíp: estébácký donašeč a samuraj bez meče.
Ve článku trochu vykrádám svůj starší text. Ne že bych byla takový Narcis, ale některé věci by prostě měly zaznít víc než jen jednou. Protože jsou důležité. A protože mají dalekosáhlé důsledky.
