Nejprve nás bylo v multikině pět nechroupačů, kteří zjevně věděli, na co jdou. Prázdnotu sálu už téměř potmě doplnilo asi patnáct dalších lidí. Měli v rukou kýble a šli "do kina". A Rodinný film mohl začít...
Troufám si říct, že běžný divák po spatření plakátu s rodinkou v čele s Karlem Rodenem a přítulnou kólií očekává takový ten hezký, český film, který všechno polopatě dvakrát vysvětlí, párkrát se zasmějeme, trochu i zaslzíme, naťuknou se problémy, ale abychom diváka nepopudili, jde nám přece o návštěvnost a je konec...
Naštěstí, a to velkými písmeny, se jedná o něco totálně odlišného a slovinský režisér Olmo Omerzu (*1984), absolvent FAMU, přináší v českých barvách na plátna kin moderní světový artový film, který prošel úspěšně několika zahraničními festivaly a další ceny ho stoprocentně čekají.
Zmíněný plakát má být lehkou ironií, která naznačuje, co může být skryto za obrázkem spokojené, finančně dobře zabezpečené rodiny. I zvolené téma je zajímavé, protože právě vyšší společenská vrstva se většinou v českých filmech karikuje a scenáristi se snaží zavděčit plebejskému češství, které nesnese, když se má někdo lépe, byť zbohatl poctivě. Jednoduchý námět, kdy rodiče patnáctiletého syna a o něco starší dcery, vysokoškolačky, opustí na několik měsíců děti, aby si splnili sen o pohádkové dovolené několikaměsíční plavbou na vlastní jachtě vlnami Tichomoří a odvezou s sebou pouze rodinného psa Ota, rozvíjí prostřednictvím výborného scénáře zápletky námi sice někdy i očekávané, jejichž rozuzlení však režisér nepředkládá na stříbrném podnose. Pochopitelně potomci se snaží využít nabytou volnost, která se zkomplikuje, když rodiče najednou zmizejí se Skypu i z mobilu... Víc se o ději, aniž bych spoilerovala, nedá napsat, a proto nebudu kazit případný budoucí zážitek.
Není obvyklé, aby filmový režisér s herci téměř měsíc před natáčením intenzivně zkoušel a diskutoval s nimi o jejich postavách, jako to Olmerzu v tomto případě udělal. Zásluhou výtečného scénáře a režijního vedení podávají herci Karel Roden a Vanda Hybnerová jako rodiče, Jenovéfa Boková a Daniel Kadlec jako děti i Eliška Křenková a Martin Pechlát neobvykle úsporné, atmoféře filmu odpovídající výborné výkony.
Důležitou složkou filmu je nádherná kamera Lukáše Miloty (*1981, nominace na Českého lva a Cenu českých filmových kritiků za Odpad město smrt), která použitím namodralého filtru dodává snímku zvláštní nádech a působí zajímavě i v záběrech z exotického ostrova, kde stírá možnou kýčovitost a barevnost.
Smutným faktem bohužel je, že premiéry v kinech se nedožila autorka velmi zajímavé výtvarné stránky filmu, talentovaná scénografka Iva Němcová (1980-2015), která přispěla velkým dílem k vizuálnímu pocitu z filmu.
A když už jsme u smutku, přece jen trochu zaspoileruji, protože metaforické scény psa, který zůstane opuštěný na ostrově a hledá cestu domů, jsou prostě drásavé nejen pro majitele těchto zvířat. Byl to jediný moment ve filmu, kdy jsem vysílala směrem k režisérovi vzkazy, ať už to střihne, že to nevydržím...
Každopádně Rodinný film ve mně bude ještě dlouho rezonovat a náležitě si to užiju. A zároveň jsem moc ráda, že poslední dobou to vypadá, že se v českém filmu začíná něco pozitivního dít.
