Vězení, kam se lidé hrnou

Trestní rejstřík mám čistý a přitom jsem strávila nějaký čas ve vězení. A přede mnou tam byli dokonce i U2.

Nevím, kolik českých cestovek má ve svém programu návštěvu známé bývalé věznice Kilmainham Gaol v Dublinu, ale češtinu jsem mezi návštěvníky nezaslechla. Přitom jde o místo, které je nejen atraktivní samo o sobě, ale hodně vypovídá o irské historii  a hlavně o boji Irů za nezávislost.

Když byla v roce 1796 postavena původní část věznice, byla spravována dublinským soudem a sloužila k potrestání drobných zlodějíčků, pašeráků a podvodníků bez rozdílu pohlaví. Jednou za čtvrt roku zde zasedala porota a zabývala se vážnějšími proviněními a mimo jiné rozhodovala o tom, kdo dostane licenci na prodej alkoholu. Věznice už tehdy byla přeplněná, cely o rozměru 28 metrů čtverečních sdílelo pět uvězněných, nejmladším vězněm byl sedmiletý chlapec odsouzený za kapesní krádež. Odsouzení měli například jednu svíčku na měsíc, takže čas trávili většinou v naprosté tmě. Ke kritické situaci došlo v roce 1847, kdy byl uveden v platnost zákon zákazující potulku a žebrotu, který například umožňoval uvěznit na měsíc těžkých prací toho, kdo na veřejnosti žebrá a na tři měsíce otce rodiny, který ji opustí a zanechá bez prostředků. Bylo to navíc v době, kdy vrcholilo období nechvalně známého velkého irského hladomoru (1845-1849), kdy byly plísní napadeny brambory, hlavní obživa nejchudšího obyvatelstva. Odhadem tehdy zemřelo hlady až 1,5 milionu obyvatel z tehdejších 8 milionů a další dva miliony se rozhodly emigrovat do USA nebo Velké Británie. Ti, kteří zůstali, se raději nechali zavřít za krádež do vězení, kde dostali najíst a měli naději přežít. 

V této době, kdy Irsko bylo pod nadvládou Anglie, později Velké Británie, vězení Kilmainham Gaol také sloužilo k shromažďování a přípravě těch vězňů, kteří byli vykázáni z Irska a odváženi do Austrálie třeba za takový přečin, jako bylo napadení farmáře, který prodával předražené brambory. Bějem první poloviny 19. století bylo takto odvezeno přes 4000 vězňů. Mezi nimi také vůdci jednoho v prvních povstání proti Angličanům, kteří měli původně být rozčtvrceni, ale královna Viktorie jim změnila trest na vyhnanství v Austrálii.

Věznice už kapacitně nevyhovovala a tak v roce 1862 bylo otevřeno nové, prostorné východní křídlo, v kterém bylo 96 nových cel. Bylo postaveno v souladu s viktoriánskou představou, že na psychický a fyzický stav vězňů působí i prostředí, v kterém si odpykávají trest a není třeba držet je v temných celách.  Proto je střecha haly prosklená a vnitřek s ochozy s celami působí i dnes velkoryse a zajímavě.

Pro irský národ je ale budova této bývalé věznice hlavně smutnou připomínku jeho dlouhého boje za nezávislost. Bylo v ní vězněno a popraveno mnoho odpůrců britského režimu a v roce 1910 byla předána britské armádě, která ji používala výhradně jako vojenské detenční centrum.

V letech 1916-1924 zde bylo uvězněno mnoho politických vězňů a dnes oslavovaných hrdinů. Nejznámější, tzv. Velikonoční povstání, kdy na velikonoční pondělí roku 1916 skupiny povstalců obsadily na týden významné budovy v Dublinu, skončilo uvězněním stovek mužů a žen a nakonec popravou zastřelením čtrnácti vůdců přímo na dvoře věznice.

Jedním ze zatčených a uvězněných byl i Michael Collins (1890-1922), politik a revolucionář, který se stal členem vlastenecké strany Sinn Féinn (My všichni) a po hladkém vítězství ve volbách v roce 1918 měl reprezentovat tuto stranu v britské Dolní sněmovně. Společně s dalšími irskými poslanci ale odmítl zasedat ve Westminsteru a vytvořil v Dublinu Irské shromáždění a všemi silami pokračoval ve válce za nezávislost. Patřily k tomu i teroristické útoky strany IRA, které byl členem. V roce 1921 došlo k příměří a Collins byl jedním z těch, kteří vyjednávali s Velkou Británií dohodu, která předpokládala vznik Svobodného irského státu. Collins souhlasil s verzi, v níž irský stát neměl podle návrhu Britů zahrnovat šest severních, převážně protestantských hrabství v Ulsteru (dnešní Severní Irsko) a vláda by měla navíc přísahat věrnost britské koruně, čímž by muselo být upuštěno od záměru vyhlásit Irskou reubliku. Přesto, že došlo k rozkolu a irští vůdci stáli proti sobě, dohoda byla schválena jak parlamentem tak i lidovým hlasováním, což mělo za následek občanskou válku, která probíhala v letech 1922-1923. I když byl Michael Collins při přestřelce zabit, jeho strana, která byla silně vojensky podporována Brity, nakonec ve válce zvítězila. Strany, které v ní proti sobě stály - vláda Svobodného irského státu a republikáni – stoupenci tzv. tvrdé linie, kteří odmítali jakýkoliv kompromis s Brity, poznamenaly rozkol v irské společnosti. Ale o tom až někdy později v části věnované Belfastu a Severnímu Irsku.

Co se týče věznice/muzea Kilmainham Gaol Museum, doufám, že alespoň fotografie vám přiblíží prostředí a pocity, které jsem zažívala. Budova byla v roce 1924 uzavřena, protože se měla stát už jen připomínkou boje za nezávislost, což nebylo jednoduché, protože zde například jako první ve svobodném státě byli popraveni čtyři příslušníci republikánů. A tak k úplnému otevření jako památníku došlo až v roce 1971.

Interiér nového křídla láká filmaře i tvůrce hudebních klipů. Byly zde natáčeny filmy Ve jménu otce, Michael Collins, Zvedá se vítr, Italian Job a U2 zde natočili v roce 1982 svůj známý klip A Celebration.

I když zájem návštěvníků je ohromný, organizace komentovaných prohlídek klape jak na drátkách, pokud přijdete na blind osobně, může se stát, že místo už nebude (což se stalo napoprvé i mně). Doporučuje se koupit vstupenky on-line, ale pokud chcete riskovat a třeba hodinku počkat, můžete být také úspěšní. 

https://www.youtube.com/watch?v=HBP64ZssRNY

Kilmainham Gaol