Metro, které jezdí samo

Trochu zvláštní pocit, ocitnout se ve vagonu metra, které si to po kolejích uhání bez strojvůdce. Na obavy ale rychle zapomenete, zvlášť sedíte-li za čelním sklem, protože takovýhle pohled v Praze nemáte šanci zažít.

Poslední letošní cesta mě zavedla poprvé na sever Evropy, do Dánska. Dojmů je moc a teprve je třídím, ale abych dodržela tradici, začnu opět metrem. To lisabonské na mně na jaře zapůsobilo svými interiéry s nástěnnými obrazy z azuleiros i některými velkorysými exteriéry stanic. Pravý opak ale najdete v Kodani. Stanice jsou velmi střízlivé, nadzemní i podzemní mají všechny stejný design, maximálně jedna, dvě reklamy. Metro bylo otevřeno v roce 2002, má pouze dvě linky, jejichž celková délka je prozatím 21 kilometrů, patří k tzv. lehkému na rozdíl od našeho pražského, od kterého se liší také tím, že funguje 24 hodin, v noci s maximálním intervalem 20 minut, o víkendu 10 minut. I když je Kodaň se svými necelými 600 tisíci obyvatel mnohem menší než Praha, v současnosti se připravuje tzv. městský vnitřní okruh se 17 novými stanicemi, které by měly být otevřeny v roce 2019. Znamená to ovšem, že se v centru hodně pracuje a například dvě podle průvodců nejrušnější a nejhezčí náměstí jsou rozkopaná. Pokud se vám nechce chodit pěšky, veřejná doprava, která je rozdělená do čtyř pásem, nabízí hustou síť autobusů městských i regionálních a příměstské rychlé vlaky. Chvilku sice trvá, než se v nich zorientujete, jako ostatně všude, ale brzy zjistíte, že zaprvé Dánové jsou velmi příjemní a ochotní lidé, kteří počínaje poslední uklízečkou mluví anglicky a není problém s nimi komunikovat. No a za druhé zdejší veřejný prostor a značení včetně stanic metra, autobusů i vlaků jsou připravovány a projektovány tak, aby sloužily lidem, protože ti jsou na prvním místě. A pokud k tomu přidáte Google Maps v mobilu, kde vám naskočí i jízdní řády místních linek, není co řešit.

Vzhledem k tomu, že z celkového počtu 22 stanic vede podzemím jen devět, je cestování metrem i zajímavým výletem. Obě linky vedou společně ze čtvrti Vanlose až do stanice Christianshavn (ano, v této oblasti se nachází slavná Christiánie), kde se rozvětvují. Zelená pokračuje do nové výstavby ve čtvrti Orestad a žlutá, která míří na letiště, v podstatě kopíruje pobřeží a z jednotlivých zastávek je to jen pár minut k písečným plážím. Na těch se nacházejí buď přímo citlivě postavená koupaliště většinou ze dřeva nebo systémy stezek sloužící chodcům, běžcům a hlavně cyklistům. Každopádně to znamená, že jste za patnáct minut z centra na pláži. A tam vás čeká třeba taková záležitost jako je zajímavá dřevěná plošina Kastrup Sea Bath, která vybíhá do moře a na okrajích má zábrany proti věčně přítomnému mořskému větru. Dá se na ní opalovat, skákat z ní, trávit tam čas, převléknout se, to všechno zadarmo.

Pro cyklisty je tato země rájem a brzy pochopíte, že jako chodci vám bohužel patří ten nejužší pruh zvaný chodník. Zvyknete si na to, že vedle vás na široké cyklostezce sviští muž v obleku jako na recepci, rodina s vozíkem pro děti, starší paní ve společenských šatech i řemeslník s nářadím. Abyste si náhodou nespletli svou dráhu, chodecká je stavěna téměř všude stejným stylem - panel, pruh kamenů, panel, pruh kamenů a cyklisti mají asfalt. 

Když pozorujete lehké bílé vagony metra, jak projíždějí tratí na sloupech nebo obklopené zarostlými zelenými náspy, nedá vám to, abyste si nevzpomněli na podobnou pražskou "kotasovskou", ocelí obloženou tramvajovou trať na Barrandov i jinam. A to i přesto, že vzhledem k tomu, že metro jezdí samo, kolejová část musí být ve stanicích oddělena skleněnou stěnou, která sahá u podzemních až ke stropu, u venkovních stanic cca do dvou metrů. Když přijede vlak, otevřou se synchronně dveře vagonů a stěny. Všechno ale působí odlehčeně a jednoduše, i když s vypracovanými detaily hlavně pro uživatele.

To byl tedy úvod do dánského putování a doufám, že brzy nashle s dalšími postřehy.

Kodaňské metro a spol.